Drahá kroniko, poslední dny byly velice poklidné. Zatímco jsme čekali, až se Laudrie vzpamatuje ze zpackaného rituálu menády Erifé – nikoli té skvělé menády Petry, ta by rituál nikdy nepokazila, – jsme s Pyromanínem pomáhali Nikitasovi s vinicí a Randalf si odešel do lesů, ze kterých se později vrátil s vyřezaným klackem. Taky jsem se postavil svému strachu a vrátil se do pavoučí jeskyně a jednoho menšího si chytil do předem připravené vyřezané klícky. Potřebuju se naučit extrahovat jeho jed, takže doufám, že je jedovatej, jinak budu fakt nasranej a neručim za to, co se s ním stane. Jo a taky mi Pan Kotě, kterej už je zase útočným kotětem jednou v noci přitáhnul malou rosničku. Celkem jsem se bál, aby ji nesežral a nebylo mu špatně, tak jsem mu ji zabavil. Začíná ze mě bejt takovej menší potulnej cirkus se zvířaty, kouzelníkem a krotitelem šutrů a plamenů.
2. Sabea v Dobrý den konečně začalo nějaký vzrůšo. Brzo ráno, když jsme teprve snídali někdo zabušil na dveře. Jelikož jsem byl nejblíž, tak jsem šel otevřít. Přede dveřmi stál udejchanej týpek, ptal se na pána domu Nikitase. Zavolal jsem na něj do domu, i když jsem ho viděl před několika dny odejít, ale jen pro týpkův klid. Zeptal jsem se, jestli mu můžu nějak alespoň pomoct já. Týpek se konečně představil jako Tikas a pracuje v archivu v Amfitoe. Údajně se tam ztratil nějakej pan Otéza a poprosil nás o pomoc s jeho hledáním. A jelikož jsme se tady dost nudili, přikývli jsme. Laudrii jsme ale nechali ještě ve vile se dozotavil, aspoň bude mít víc klidu.
Cestou do města nás Tikas více zasvětil do situace. Pan Otézeus má vnučku, která teď truchlí nad jeho ztrátou. Otézeus je taky prej nějakej válečněj hrdina z Gójské války, co dělal triky s dřevěným koněm. Jakoby vůbec nechápu, jak je ve válce užitečný dělat triky na houpacím dřevěným koníkovi, asi tím zvyšoval morálku. Gójská válka byla válka mezi pevninskou Heladou a ostrovy Góji, kde uctívali Résea jako jediného boha. Všechno to začalo jako vždycky kvůli nějaký ženský, Elenn kterou unesli a donutili do sňatku. Otézeus se dostal za hradby v dřevěném koni – aha, takže žádnej houpací – kde vypálil chrám a byl proklet k nekonečným cestám na moři. Domů se proto vrátil až po 20 letech.
Když jsme došli k domu Otézea našli jsme jeho vnučku Sofii a kněžku. Vnučka Sofie je kozatá blondýna ve špatně praných šatech a kněžka je typická kněžka Deji, kvůli ceckům Sofie jsem si jí nemohl pořádně prohlídnout.
Na místě jsme zjistili, že Sofie tak moc netruchlí – je blbá jak prasečí kopyto, když se jí nějakým zázrakem zadíváte do očí, vidíte vnitřek lebky, a vůbec jí nedošlo, že se jí ztratil děda. Na místo také přišel rodinný přítel, kronikář Thelius – možná si od něj vezmu nějaký tipy na vedení kroniky.
Z důsledného výslechu jsme zjistili, že naposled šel na latrínu za barákem.
Taky jsme zjistili zásadní informaci od bystré Sofie: Děda v kalhotách nebyl.
Sofie také dle slov Tikase hledá manžela. Pyromanín jí nabídnul Randalfa. Sofie ho odmítla slovy: „Moc starej, taky si testuješ moč?”
Kronikář Thelius až moc obhajoval tupou Sofii. Já vám říkám, ten po ní jede… Asi kvůli těm vemenům, protože kvůli inteligenci to nebude.
V pokoji starého muže jsme našli hromadu kožešin, poházené sklenice a poháry, sadu ampulek se žlutou tekutinou (Pyromanín pak zjistil, že se jedná o moč) a sklenici s hnědou vodou – v ní plavala hliněná zubní protéza. V kožešinách jsme našli kůrky od chleba, různě staré. Kněžka, která nás do pokoje zavedla se začala strašně stydět, že to nezvládá udržovat v pořádku, když se ke všemu musí ještě starat o Sofii, což neměla ve smlouvě. U stěny pokoje taky stála figurína, které na první pohled chybí zbroj. A na zdi taky chyběl meč. Randalf v pokoji našel dýmku a směs bylin, podle slov kněžky je dobrá na dědovo zdraví.
Randy si v nepozorované chvíli potáhl a začal o sobě mluvit jako o dámě a ostatním mění při oslovování pohlaví.
Kronikář, kterej se na nás až moc lepil, našel mapku se zakreslenou cestou k nějakému ostrovu. Od kněžky jsme zjistili, že pan Otézeus skutečně vlastnil pár malých loděk. Jelikož jsme neměli jinou stopu, vydali jsme se na pláž.
Kněžka nám šla ukázat místo, kde má ukotvené loďky. Když jsme tam dorazili, všimla si, že jedna z loděk chybí. Pyromanín se omluvil a odběhnul k blízkému křovisku. Kronikář, který nám měl na žádost Tikase při pátrání i s kněžkou pomoci, nechtěl na loď, ale chtěl se nejprve poptat ve městě. Podle mě je to ztráta času, však už ho několik dní po městě hledali. Kněžka Klarisa se nabídla, že mezitím půjde připravit nějaké jídlo na castu. Tak jsme se vydali po hostincích, trzích a dalších frekventovaných místech.
Byla to ztráta času. Nic jsme nezjistili. No teda, zjistili jsme drby o nějaký borce, co chodí obcovat za loděnici a hambatém obraze Otézea, co malovala její babča.
Když jsme se vrátili s kronikářem a Randalfem zpátky k loďkám, už na nás čekala kněžka s Pyromanínem v lodi.
Rozdělili jsme se do dvou loděk. Kronikář s kněžkou v jedné a my ve druhé. Pyromanín si mezitím, co jsme mrhali časem ve městě připravil větrného elementála tak, aby nebyl vidět. Vyrazili jsme jako dělová koule vystřelená po větru. Kronikář s kněžkou se ovšem točili v kruhu u břehu. Museli jsme se teda vrátit. Nabídli jsme jim, že je přivážeme k naší loďce a potáhneme je. Kronikář vytáhnul dědovo oblečení, který poslala Sofie po kněžce, aby měl na cestu zpátky náhradní, a začal z něj smotávat provizorní lano. Když měl hotovo, vytáhnul jsem z batohu lano a konec s háčkem po něm hodil.
Připluli jsme k ostrovu poznačeném na mapce. Na břehu zbytek vyšetřovacího týmu vede hemzy ohledně ukradnutého bochníku chleba. Já v dálce na pobřeží vidím loď. Ostatní jí ale neviděj a chtěj radši papat.. Pyromanín si u toho čvachtá nohy ve slané vodě. Na tohle fakt nemám, a jdu radši sám k loďce. A ne, vůbec nemám hlad a ne vůbec to nemá spojitost s tím bochníkem chleba, co jsem snědl během cesty.
Loďka je skoro totožná s tou naší. Volám na ostatní, ať máknou, že si musíme pospíšit. Vůbec nemaj zkušenosti se ztracenýma dědkama. Amatéři vůbec nechápou, že dědek na útěku vykazuje až nadpozemské schopnosti a mění pozici rychlejc než kouzelník, jehož rod se specializuje na nahodilou teleportaci již tisíce let.
Když přijdou k loďce, tak se všichni strašně loďce divěj, a že proč jsem jim o loďce neřekl hned, že by hned vyrazili, že mrhám časem. Jako jsem vůl já nebo oni? Jdu po stopách od loďky a teď už mi je úplně jedno, jestli jdou za mnou nebo ne.
Stopy mě zavedou k majáku před hradbama. Thalion vidí nahoře v majáku pohyb. Já vidím jen světlo. Pohyb uvnitř vysoko v majáku vidí, ale loďku na ploché pláži ne… Pyromanínovi se moc nechce do schodů, a tak zavolá vzhůru: „Haló, je tady někdó?”
Dostaneme odpověď od jakéhosi Hekatóse. Ptá se ale, jestli máme koně. A očividně tu je v poslední době rušno. Po skoro hodině a půl dohadování a nekonečném dotazování na koně, zjišťujeme, že tam skutečně byl děda Otézeus.
„Jo byl tady v koni,” no kurva, on mluví o době před 20 leti. Už mě tenhle senilní majákář začíná srát. Dneska není dobrej den pro moje nervy. Nechávám teda radši mluvit ostatní a zatím beru větev opodál a vyřezávám si.
Po další hodině už víme, že tam Otézeus byl před pár dny a chtěl ke králi. Půjčil si taky od majákníka klíč k městu. Vyřezávám si dál, protože nás čeká další hodinové dohadování, kde je klíč od města. Je ve staré základně na druhé straně ostrova na pláži.
Pyromanín už taky ztrácí nervy a něco si míchá v nádobkách.
Moje vyřezávání je u konce a ptám se majákníka, kam chodí chcát, ať mu nechčiju na jeho místě. Po zjistění, kam chodí chcát, jdu položit vyřezaného koníka na jeho toaletu.
Když se vracím, vidím, jak Pyromanín barvou, kterou si zrovna umíchal maluje na vnitřní stranu dveří koně. Pomůžu mu.
Vydáváme se na tří hodinovou cestu po pláži ke staré základně.
Na pláži nacházíme jeskyni s vytesaných vchodem s vyrytými malbami vojáků. Jelikož s sebou nemáme Laudrii, jdu první. Při cestě se dívám po pastech, přece jen je to základna z doby války na pláži. Pyromanín rozsvěcí lucernu.
V jednu chvíli zaslecehnu praskání a ve stínech vnímám pohyb. Chci se tedy přitisknout ke zdi, ať mám krytá záda. Něco mě ale chytá pod krkem. Kostlivec se starou zbrojí napůl těla vnořen ve zdi mě pevně drží a nehodlá vedle něj ze zdi vylézají další a další. Po chvíli se objevují i dva duchové.
Začíná boj a Randalf čaruje před Klarisou a Theliusem – to se nám může ještě vymstít. Teď ale nemáme moc na výběr, kostlivců je nepočítaně a zaterasili nám cestu ven. Kronikář se snaží mlátit do kostlivce – i když snaží je silný slovo. Klarisa vyvolává svatý paprsek směrem k duchům. Během boje také z venku přilítá vzdušný elementál a proměňuje se v malé tornádo, což rozbijí půlku kostlivců o strop. Po chvíli ale ze zdí vylézá kostlivců dvakrát tolik. Tornádo zasáhlo i Pana Kotě, a ten na Pyromanína vztekle zasyčel. Kronikář s Randalfem utíkají ke dveřím. V další místnosti koutkem oka vidím nějakou truhličku a Randalfa, jak v ní luští nějaký svitky. Po chvíli zařve na celou místnost: „Ticho, blbci!”
A kostlivci zalezou zpátky do svejch děr ve zdi.
Pyromanín z padlých kostlivců preparuje morek. Pro nás normálka, ale kronikář s Klarisou na něj divně koukaj.
„Ta stará kráva si klíč schovala pod slamník,” nevěří Randalf napsané poznámce z truhly.
Po 3hodinové cestě zpátky k majáku už toho mám víc než dost. Odemykám si dveře šperhákem a – Harry – jdu do baráku.
„KDE CHRÁPEŠ DĚDKU?!” řvu na senilního dědka, kterej sedí překvapeně u stolu v malé místnůstce majáku.
„Ve službě,” zvedne se od stolu a zasulutuje.
„POHOV, KDE MÁŠ SLAMNÍK SE PTÁM?” opakuju dotaz ještě důraznějc.
„Proč?” nechápe děděk.
„JSEM TVŮJ VELITEL TAK DĚLEJ A ODPOVĚZ,” převrhnu u toho jednu ze židlí.
„JAKO KRÁL?” ptá se debilně dál.
„NO JISTĚ”
Ukáže mi na slamník za nataženou plachtou. Najdu v něm klíč.
Jelikož je ale už kvůli jeho senilitě noc, musíme se vyspat a tak využijeme jeho maják.
Než se mi podaří usnout slyším šouravé zvuky po zemi a v šeru vidím majákníka, jak leze pod přikrývku k Pyromanínovi a smyslně mu šeptá do ouška.
„Agatomén je mrtev, můžeme být spolu, Eleno”
Mám co dělat, abych se nezačat smát, ale dělám že spím, to má Pyromanín za tu loďku na pláži.
Ráno při snídani krmím pavouka a rosničku. Taky podotku to, že král za kterým chtěl dědek jít je Agatomén a ten je podle majákníka mrtvej.
„Jak víš, že to říkal?!” otočí na mě Pyromanín obličej s vražedným pohledem.
Oops.
Jdeme k bráně. U brány nikdo není, a tak si klíčem ze slamníku odemykáme. Ve městě je vše rozbořené. Palác je pomlácený stejně jako hradby, které ovšem stále nejsou prolomené – jsou hodně tlusté, úplná nedobitná pevnost. Vidíme taky spálený chrám, kterej měl údajně způsobit prokletí dědka. Randalf vidí špičaté stopy vedoucí k chrámu. Přece jenom už jednou prokletý jsme, co se může stát, a tak míříme k chrámu.
V chrámu vidíme odkrytý piedestal se skrytou chodbou. Jdeme dál. V chodbě si všímám mechanismu na podlaze. Kronikář vytahuje rybu a hází jí dopředu. Ryba je rázem probodnutá ocelovým hrotem, kterej se vynořuje z podlahy. Na jednom z bodáků vidíme špičatou botu. Pyromanín vyndává koště a s nadšeným kronikářem letí přes bodce. Já s Randalfem a Klarisou se mezi bodci proplítáme. Cestou beru smradlavou botu, ve které něco je. Obsah boty vyklepu v další místnosti – vypadne z ní kousek kůrky a amputovaný prst.
Uprostřed místnosti je piedestal s nápisem a kolem dokola stojí dveře k hrobkám s rytinami osob. Na piedestálu je vodítko k tomu, čí je která hrobka.
Po nějaké době tipujeme dveře, o kterých jsme přesvědčení, že tam leží král. Uvnitř je monumentální socha, ale namísto kopí, které měl na rytině dveří drží starou dřevěnou hůl. Vidíme i další otevřené dveře za sochou, vedle které leží láhev se zbytkem vína.
Beru hůl a jdeme dlouhou chodbou, kde vidíme stopy jedné bosé nohy bez prstu a jedné obuté nohy ve špičaté botě.
Vycházíme na pláži, kde jsou dva kůly. U jednoho je zakotvená loď, u druhého loď poměrně čerstvě chybí. Nasedáme do loďky a pod sedadlem kronikář nachází jakousi tubu. Ta se celá chvěje. Kdyby to vyráběli v menší velikosti, tak bychom na tom mohli vydělat hromadu zlata.
„Hele co jsem naš-” než stihne kronikář domluvit, tuba vyletí do vzduchu, otevře se a z ní se hrne silný vítr. Pyromanín tubu chytá a směřuje jí za nás. Vítr nás tak rychlostí větru žene dál na moře.
Celé dvě hodiny nás tuba žene směrem na východ. Když síla větru v tubě začíná polevovat, vidíme už před námi další z ostrovů.
Loďka zastavuje u tropického ostrova. Stromy jsou obalené barevnými ptáky a mezi stromy se pohybuje divá zvěř. Všechna zvířata ale vypadají hodně staře a zuboženě.
„Nečum, vole,” slyšíme od jednoho papouška, co nás pozoruje z větve stromu.
Dáváme si jídlo, a i když vidím kousek od nás loďku, tak jsem ticho, nepotřebuju, aby se opakoval včerejšek.
Lovíme ryby a hrozně nám to nejde – to máme za to, že jsme netrénovali a lovili je výbušninama. Vodní elementál ale aspoň jednu ulovil. Dáme si tedy všichni společně jednu rybu a kosti házíme Apíkovi a Panu Kotěti. Apík se ale přes Pana Kotě ke kostem nedostal.
Jdeme po stopách dědka od loďky. Cestou potkáváme další stará zvířata. Rozbíhá se proti nám jedno z prasat, ale po pár metrech padne na zem a usne.
Před námi se rozprostírá nádherný palác. Když si ho prohlížíme, začne mi zase nadávat jeden z papoušků. Začnu se s ním hádat. Palác je sice nádherný, ale už taky dost pomlácenej, chybí mu střecha, spí v něm divočáci, lev si tady škrábe drápy o kus nábytku.
Docházíme do zahrad a kronikář najednou chce svitky z pevnosti po Randalfovi, že prý do kroniky to bude bomba. Randalf mu je dá za to, že nikde nebude roztrubovat, že jsme čarovali.
Uprostřed zahrad stojí vysoká věž a k ní vedou dědkovi stopy. Z okna věže vykoukne stará ženština, hodně vyhublá a ve zvláštním oblečení. Chce z nás udělat prase, ale očividně si nepamatuje kletbu. Začnu si z ní dělat srandu a komplikuju jí vzpomínání a formulování vyslovováním náhodných slov. Borka je zkusí zopakovat po mě a z rukou borky vyšlehl paprsek a proměnil divočáka v dřevěného jelena.
Pání! Já vymyslel kouzlo! A pak že v sobě nemám ani špetku magie.
Borka se začala radovat a poskakovat na místě, čímž se flákla do hlavy a padla k zemi. Hledám dveře do věže, ale nikde žádné nejsou, tak lezu po cihlách vzhůru. Pyromanín s Randalfem letí na koštěti.
Když vlezu do okna, babča už je trošku při vědomí, ale pořád trochu mimo.
„Jsem tvoje svědomí,” snažím se jí nakecat.
„Já myslela, že můj apetit,” drkotá babča zmateně ze sebe.
„Ten je tady vedle,” a ukážu na Pyromanína.
Přes moc svědomí zjišťujeme, že dědek u ní byl a šel na ostrov Ifó. Dla nám svitek s kouzlem, kterej nás odveze na ostrov podobně jako tuba. Taky nám dala nějakej svitek v klikyhácích – pro ní to byly klikyháky, ale byla to naše klasická neheladská písmena – vzkaz pro dědka a nějakou tubu s kolečky a písmeny kolem ní. Byla to schránka, jejíž klíč jsme museli rozluštit, takže žádné šperháky. Heslo bylo: ŘEKNI PRDEL. S navolenou kombinací a vyslovením hesla se schránka otevřela. V jejím dutém vnitřku byly 3 lektvary, 2 svitky a 1 prsten.
Randalf si nasadil prsten, ale následně mi ho dal, že mně se bude hodit víc (+1 obrana na 10 soubojů).
Jdeme k lodi babči na druhé straně ostrova, než jsme připluli. Loďka nemá pádla a 4 hodiny nás s pomocí svitku sama veze na ostrov Ifó.
Ostrov Ifó, jež se před námi tyčí je skalnatý ostrov s jehličnatými lesy. Dorážíme na něj v 9 večer a hledáme místo k utáboření. Během hledání najdeme pár hodin uhašené ohniště a kolem pár zabitých vlků. V hrnci si Pyromanín vaří vlčí sádlo. Během noci Pan Kotě syčí. Asi na vlky.
Ráno je zachmuřelé počasí. Jdeme po stopách dědka, když slyšíme hluk a žvatlání. Když se přibližujeme k jeho zdroji, rozpoznáváme slova.
„Ty šušáku, já tě došťanu,” před námi vidíme rokli s dědkem ve starym kyrysu nedopnutým přes pupek, s jednou botou, v jedné ruce meč, ve druhé oštěp ze sochy krále. Na druhé straně obr. Kroužej kolem sebe a křičej na sebe.
„Už mě neser, nech mě spát,” burácí obr na dědka a mrští ho kyjem přes celou rokli. Běží proti nám. Běžím s dýkou v ruce proti němu. Kyj mě mijí, stejně jako šíp Pyromanína netrefuje obra. A ani vodní elementál není úspěšnější. Kronikář najednou vyvolává dva blesky. A hele, tak von taky umí čarovat.
Obr mě sejmul a já mu to chci vrátit, ale netrefuju se. Vyvolaný ohnivý elementál obra trochu škrábne a paluje obrovi kůži, která trochu zasyčí. Randy mu jde do zad hořícím mečem a vrhá při tom blesky. Kronikář k tomu přidává další jeden blesk – očividně neumí čarovat moc. Kněžka se obra dotýká a toho to očividně bolí. Najednou kněžka letí vzduchem stejně jako dědek, ale pořád stojí. Pan Kotě obra škrabe do nohou.
Obr je ke mně konečně zády, a tak ho do nich vrhám dýky, teď už se trefuju. Kronikář vytahuje kuši. Randalf kouzlem odráží 1 útok kyjem, ale druhý ho sráží k zemi.
Pyromanín pije lektvar rychlosti. Randy se pod léčivou modlitbou Klarisy zvedá a sesílá si magický štít. Kronikář se netrefuje kuší, a tak sesílá magickou střelu, ta obrovi ale očividně nic neděla. Tenhle týpek fakt není do terénu.
Běžím obrovi s lukem do zad a obr se natahuje po kronikáři. Říkám vám, ten z něj tím kyjem udělá loužičku krve.
Než však kyj klesne, aby trefil kronikáře, ozve se bojový řevot, dědek vyskakuje zezadu na obra a mečem mu stíná hlavu.
Lovil obra, aby všem ukázal, že je pořád při síle a provdal tak jeho Sofinku.
Vracím mu botu i s palcem a vydáváme se na denní cestu zpátky k němu domů.