Drahá kroniko, poslední dny byly velice poklidné. Zatímco jsme čekali, až se Laudrie vzpamatuje ze zpackaného rituálu menády Erifé – nikoli té skvělé menády Petry, ta by rituál nikdy nepokazila, – jsme s Pyromanínem pomáhali Nikitasovi s vinicí a Randalf si odešel do lesů, ze kterých se později vrátil s vyřezaným klackem. Taky jsem se postavil svému strachu a vrátil se do pavoučí jeskyně a jednoho menšího si chytil do předem připravené vyřezané klícky. Potřebuju se naučit extrahovat jeho jed, takže doufám, že je jedovatej, jinak budu fakt nasranej a neručim za to, co se s ním stane. Jo a taky mi Pan Kotě, kterej už je zase útočným kotětem jednou v noci přitáhnul malou rosničku. Celkem jsem se bál, aby ji nesežral a nebylo mu špatně, tak jsem mu ji zabavil. Začíná ze mě bejt takovej menší potulnej cirkus se zvířaty, kouzelníkem a krotitelem šutrů a plamenů.

2. Sabea v Dobrý den konečně začalo nějaký vzrůšo. Brzo ráno, když jsme teprve snídali někdo zabušil na dveře. Jelikož jsem byl nejblíž, tak jsem šel otevřít. Přede dveřmi stál udejchanej týpek, ptal se na pána domu Nikitase. Zavolal jsem na něj do domu, i když jsem ho viděl před několika dny odejít, ale jen pro týpkův klid. Zeptal jsem se, jestli mu můžu nějak alespoň pomoct já. Týpek se konečně představil jako Tikas a pracuje v archivu v Amfitoe. Údajně se tam ztratil nějakej pan Otéza a poprosil nás o pomoc s jeho hledáním. A jelikož jsme se tady dost nudili, přikývli jsme. Laudrii jsme ale nechali ještě ve vile se dozotavil, aspoň bude mít víc klidu.

Cestou do města nás Tikas více zasvětil do situace. Pan Otézeus má vnučku, která teď truchlí nad jeho ztrátou. Otézeus je taky prej nějakej válečněj hrdina z Gójské války, co dělal triky s dřevěným koněm. Jakoby vůbec nechápu, jak je ve válce užitečný dělat triky na houpacím dřevěným koníkovi, asi tím zvyšoval morálku. Gójská válka byla válka mezi pevninskou Heladou a ostrovy Góji, kde uctívali Résea jako jediného boha. Všechno to začalo jako vždycky kvůli nějaký ženský, Elenn kterou unesli a donutili do sňatku. Otézeus se dostal za hradby v dřevěném koni – aha, takže žádnej houpací – kde vypálil chrám a byl proklet k nekonečným cestám na moři. Domů se proto vrátil až po 20 letech.

Když jsme došli k domu Otézea našli jsme jeho vnučku Sofii a kněžku. Vnučka Sofie je kozatá blondýna ve špatně praných šatech a kněžka je typická kněžka Deji, kvůli ceckům Sofie jsem si jí nemohl pořádně prohlídnout. 

Na místě jsme zjistili, že Sofie tak moc netruchlí – je blbá jak prasečí kopyto, když se jí nějakým zázrakem zadíváte do očí, vidíte vnitřek lebky, a vůbec jí nedošlo, že se jí ztratil děda. Na místo také přišel rodinný přítel, kronikář Thelius – možná si od něj vezmu nějaký tipy na vedení kroniky.

Z důsledného výslechu jsme zjistili, že naposled šel na latrínu za barákem.

Taky jsme zjistili zásadní informaci od bystré Sofie: Děda v kalhotách nebyl.

Sofie také dle slov Tikase hledá manžela. Pyromanín jí nabídnul Randalfa. Sofie ho odmítla slovy: „Moc starej, taky si testuješ moč?”

Kronikář Thelius až moc obhajoval tupou Sofii. Já vám říkám, ten po ní jede… Asi kvůli těm vemenům, protože kvůli inteligenci to nebude.

V pokoji starého muže jsme našli hromadu kožešin, poházené sklenice a poháry, sadu ampulek se žlutou tekutinou (Pyromanín pak zjistil, že se jedná o moč) a sklenici s hnědou vodou – v ní plavala hliněná zubní protéza. V kožešinách jsme našli kůrky od chleba, různě staré. Kněžka, která nás do pokoje zavedla se začala strašně stydět, že to nezvládá udržovat v pořádku, když se ke všemu musí ještě starat o Sofii, což neměla ve smlouvě. U stěny pokoje taky stála figurína, které na první pohled chybí zbroj. A na zdi taky chyběl meč. Randalf v pokoji našel dýmku a směs bylin, podle slov kněžky je dobrá na dědovo zdraví.

Randy si v nepozorované chvíli potáhl a začal o sobě mluvit jako o dámě a ostatním mění při oslovování pohlaví.

Kronikář, kterej se na nás až moc lepil, našel mapku se zakreslenou cestou k nějakému ostrovu. Od kněžky jsme zjistili, že pan Otézeus skutečně vlastnil pár malých loděk. Jelikož jsme neměli jinou stopu, vydali jsme se na pláž.

Kněžka nám šla ukázat místo, kde má ukotvené loďky. Když jsme tam dorazili, všimla si, že jedna z loděk chybí. Pyromanín se omluvil a odběhnul k blízkému křovisku. Kronikář, který nám měl na žádost Tikase při pátrání i s kněžkou pomoci, nechtěl na loď, ale chtěl se nejprve poptat ve městě. Podle mě je to ztráta času, však už ho několik dní po městě hledali. Kněžka Klarisa se nabídla, že mezitím půjde připravit nějaké jídlo na castu. Tak jsme se vydali po hostincích, trzích a dalších frekventovaných místech.

Byla to ztráta času. Nic jsme nezjistili. No teda, zjistili jsme drby o nějaký borce, co chodí obcovat za loděnici a hambatém obraze Otézea, co malovala její babča.

Když jsme se vrátili s kronikářem a Randalfem zpátky k loďkám, už na nás čekala kněžka s Pyromanínem v lodi.

Rozdělili jsme se do dvou loděk. Kronikář s kněžkou v jedné a my ve druhé. Pyromanín si mezitím, co jsme mrhali časem ve městě připravil větrného elementála tak, aby nebyl vidět. Vyrazili jsme jako dělová koule vystřelená po větru. Kronikář s kněžkou se ovšem točili v kruhu u břehu. Museli jsme se teda vrátit. Nabídli jsme jim, že je přivážeme k naší loďce a potáhneme je. Kronikář vytáhnul dědovo oblečení, který poslala Sofie po kněžce, aby měl na cestu zpátky náhradní, a začal z něj smotávat provizorní lano. Když měl hotovo, vytáhnul jsem z batohu lano a konec s háčkem po něm hodil.

Připluli jsme k ostrovu poznačeném na mapce. Na břehu zbytek vyšetřovacího týmu vede hemzy ohledně ukradnutého bochníku chleba. Já v dálce na pobřeží vidím loď. Ostatní jí ale neviděj a chtěj radši papat.. Pyromanín si u toho čvachtá nohy ve slané vodě. Na tohle fakt nemám, a jdu radši sám k loďce. A ne, vůbec nemám hlad a ne vůbec to nemá spojitost s tím bochníkem chleba, co jsem snědl během cesty.

Loďka je skoro totožná s tou naší. Volám na ostatní, ať máknou, že si musíme pospíšit. Vůbec nemaj zkušenosti se ztracenýma dědkama. Amatéři vůbec nechápou, že dědek na útěku vykazuje až nadpozemské schopnosti a mění pozici rychlejc než kouzelník, jehož rod se specializuje na nahodilou teleportaci již tisíce let.

Když přijdou k loďce, tak se všichni strašně loďce divěj, a že proč jsem jim o loďce neřekl hned, že by hned vyrazili, že mrhám časem. Jako jsem vůl já nebo oni? Jdu po stopách od loďky a teď už mi je úplně jedno, jestli jdou za mnou nebo ne.

Stopy mě zavedou k majáku před hradbama. Thalion vidí nahoře v majáku pohyb. Já vidím jen světlo. Pohyb uvnitř vysoko v majáku vidí, ale loďku na ploché pláži ne… Pyromanínovi se moc nechce do schodů, a tak zavolá vzhůru: „Haló, je tady někdó?”

Dostaneme odpověď od jakéhosi Hekatóse. Ptá se ale, jestli máme koně. A očividně tu je v poslední době rušno. Po skoro hodině a půl dohadování a nekonečném dotazování na koně, zjišťujeme, že tam skutečně byl děda Otézeus.

„Jo byl tady v koni,” no kurva, on mluví o době před 20 leti. Už mě tenhle senilní majákář začíná srát. Dneska není dobrej den pro moje nervy. Nechávám teda radši mluvit ostatní a zatím beru větev opodál a vyřezávám si.

Po další hodině už víme, že tam Otézeus byl před pár dny a chtěl ke králi. Půjčil si taky od majákníka klíč k městu. Vyřezávám si dál, protože nás čeká další hodinové dohadování, kde je klíč od města. Je ve staré základně na druhé straně ostrova na pláži.

Pyromanín už taky ztrácí nervy a něco si míchá v nádobkách.

Moje vyřezávání je u konce a ptám se majákníka, kam chodí chcát, ať mu nechčiju na jeho místě. Po zjistění, kam chodí chcát, jdu položit vyřezaného koníka na jeho toaletu.

Když se vracím, vidím, jak Pyromanín barvou, kterou si zrovna umíchal maluje na vnitřní stranu dveří koně. Pomůžu mu.

Vydáváme se na tří hodinovou cestu po pláži ke staré základně.

Na pláži nacházíme jeskyni s vytesaných vchodem s vyrytými malbami vojáků. Jelikož s sebou nemáme Laudrii, jdu první. Při cestě se dívám po pastech, přece jen je to základna z doby války na pláži. Pyromanín rozsvěcí lucernu.

V jednu chvíli zaslecehnu praskání a ve stínech vnímám pohyb. Chci se tedy přitisknout ke zdi, ať mám krytá záda. Něco mě ale chytá pod krkem. Kostlivec se starou zbrojí napůl těla vnořen ve zdi mě pevně drží a nehodlá vedle něj ze zdi vylézají další a další. Po chvíli se objevují i dva duchové.

Začíná boj a Randalf čaruje před Klarisou a Theliusem – to se nám může ještě vymstít. Teď ale nemáme moc na výběr, kostlivců je nepočítaně a zaterasili nám cestu ven. Kronikář se snaží mlátit do kostlivce – i když snaží je silný slovo. Klarisa vyvolává svatý paprsek směrem k duchům. Během boje také z venku přilítá vzdušný elementál a proměňuje se v malé tornádo, což rozbijí půlku kostlivců o strop. Po chvíli ale ze zdí vylézá kostlivců dvakrát tolik. Tornádo zasáhlo i Pana Kotě, a ten na Pyromanína vztekle zasyčel. Kronikář s Randalfem utíkají ke dveřím. V další místnosti koutkem oka vidím nějakou truhličku a Randalfa, jak v ní luští nějaký svitky. Po chvíli zařve na celou místnost: „Ticho, blbci!”
A kostlivci zalezou zpátky do svejch děr ve zdi.

Pyromanín z padlých kostlivců preparuje morek. Pro nás normálka, ale kronikář s Klarisou na něj divně koukaj.

„Ta stará kráva si klíč schovala pod slamník,” nevěří Randalf napsané poznámce z truhly.

Po 3hodinové cestě zpátky k majáku už toho mám víc než dost. Odemykám si dveře šperhákem a – Harry – jdu do baráku.

„KDE CHRÁPEŠ DĚDKU?!” řvu na senilního dědka, kterej sedí překvapeně u stolu v malé místnůstce majáku.

„Ve službě,” zvedne se od stolu a zasulutuje.

„POHOV, KDE MÁŠ SLAMNÍK SE PTÁM?” opakuju dotaz ještě důraznějc.

„Proč?” nechápe děděk.

„JSEM TVŮJ VELITEL TAK DĚLEJ A ODPOVĚZ,” převrhnu u toho jednu ze židlí.

„JAKO KRÁL?” ptá se debilně dál.

„NO JISTĚ”

Ukáže mi na slamník za nataženou plachtou. Najdu v něm klíč.

Jelikož je ale už kvůli jeho senilitě noc, musíme se vyspat a tak využijeme jeho maják.

Než se mi podaří usnout slyším šouravé zvuky po zemi a v šeru vidím majákníka, jak leze pod přikrývku k Pyromanínovi a smyslně mu šeptá do ouška.

„Agatomén je mrtev, můžeme být spolu, Eleno”

Mám co dělat, abych se nezačat smát, ale dělám že spím, to má Pyromanín za tu loďku na pláži.