Na moři jsme už 14. den. Plavba je dopusud až moc klidná, dokonce ani Pyromanín neblije z pravoboku. Randalf se během těchto dvou týdnu naučil mluvit a psát jazykem Heledy, a posledních pár dnů se to snažil naučit i mě a Pyromanína. No… řekněme, že u Pyromanína byl poněkud úspěšnější.
Kolem dnešního poledne nad námi začali létat racci. Vlny nás houpaly v příjemném teple, které už není tak brutální jako v poušti. Hodně, hodně v dáli já s Randalfem už vidíme obysy pevniny. Najednou si začal Pyromanín s Randalfem stěžovat na mravenčení z velkého množství magické energie. Blížíme se k bariéře. Kormidelník na nás křiknul, ať přichystáme amulet. Randalf se s ním v ruce postavil na příď a důležitě jej držel v natažené paži. V jednu chvíli, cítíme slabší odpor, jak nejspíš proplouváme bariérou. Kapitán si viditelně oddechnul se slovy: „No, kdo by čekal, že všechny ty babský povídačky skutečně fungujou.”
Ve chvíli kdy to dořekl se ozval příšerný křik a kapitána chytají pařáty, které ho zvedají do vzduchu a letí pryč. V dáli po chvíli vidíme odlétávat nohy a ruce (nechť je mu země lehká… jako Šampolínovi).
Příšera se následně vrací s posilou. Zčásti ženy, zčásti ryby a z části ptáci lezou z vody a přilétají ze vzduchu. Pří všech těchto zčásti žen příšer, začínám mít podezření, že je k nám vábí celou dobu Randalf, a je jedno, jestli to jsou harpyje nebo tyhle potvory. Všechny nás tyhle příšery chytají do svých ohavných pařátů. Jejich řev nám nedovoluje jednat. Nejednou se naše loď rozbijí a my padáme do studené vody pod námi. Je to v prdeli, vždyť já neumím plavat! Máchám proto rukama nohama kolem sebe s Panem Kotětem držícím se drápky na mojí hlavě. Pak moje ruka něco nahmatá a já se chytám trámu, na kterém už se drží Laudrie. Po chvíli vidíme i Pyromanína s Randalfem, jak se drží rozpůleného stožáru. Na trámu strávíme celou noc.
Ráno už za světla vyvrhli vlny náš trám na kamenitou pláž. Po chvíli co jsme se dávali s Laudrií a Panem Kotětem do kupy jsme začali uvažovat co dál. Když jsme se rozhlídli kolem, tak jsme viděli jen pláž rychle přecházející v pahorky a nízké stromky dál od ní. Ostrov mi celkově připadal dost malej. Po Pyromanínovi, Randalfovi a Apíkovi nikde ani stopa.
Během přemýšlení, co dál, si Laudrie v dáli všimla červeného světla. Hned si myslela, že to bude Pyromanín. Já zas tak optimistickej nebyl a cestou za ním si dával větší pozor, jestli to není jen něčí past.
Když jsme došli na místě, nikde nikdo nebyl. Takže žádnej Pyromanín. Vydali jsme se proto najít nějakou pitnou vodu. U malého jezírka jsme našli polonahého Randalfa s Pyromanínem, jak si v něm smývají slanou vodu ze zad. Všude kolem nás jsou jen nízké keře a stromy. Po očistě od soli začínáme průzkum ostrova, který se, jak se ukázalo, je vážně malinký, země je zde načervenalá a všechno míří nahoru k jediné hoře. K hoře se zatím nevydáváme. Hledáme místo na tábořiště, ve kterém následně strávíme noc. Beru si první hlídku. Pyromanínovi se ještě nechce spát a zůstává se mnou chvíli vzhůru. U toho mi řekne, ať si sundám tuniku, že mi namaže záda. Připadám si jako před komnatou Anapurny, když po mně roztíral ochranný olej. Pak šel spát.
Po hodině slyším řev podobný tomu z lodi. Jsem tedy ostražitý, ale naštěstí se spíše vzdaloval. Po další hodině jsem ulehnul ke spánku a vzbudil Pyromanína.
Vzbudili jsme se úplně hladoví a vydali se sehnat něco k jídlu. Příroda kolem je celkem pěkná, když se nemusíte až tak bát o život.
Pyromanín už měl asi fakt hlad, protože se mu nechtělo čekat až nějaká ryba zabere. Namísto toho hodil do vody výbušnou láhev. Po explozi mě sejmula jedna letící mrtvá ryba, dalších 7 jich zůstalo nehybně ležet na hladině. Laudrie je došla vylovit a šli jsme je opéct zpátky do tábora.
Po této malé hostině jsme se vydali prozkoumat horu. Pyromanín s Randalfem společně usedli na koště a vydali se na průzkumný vzlet. Když se snesli zpátky dolů řekl Pyromanín: „Viděli jsme malý ostrov a něco zajímavého, co musí být něco zajímavého, když to brání taková bariéra,” a Randalf jen dodal: „Jsme na nějakým ostrově, kde je něco zajímavého jedině v horách.”
Moc jsme s Laudrií nepobrali, o čem to ti dva melou, ale vydali jsme se s nimi do hor, kde nás Pyromanín navigoval na jakousi cestu. Po ní stoupáme výš do hor. Cesta je uměle postavená a vede hodinu a půl náročným výstupem. Tady nás zastaví velký kámen s vytesaným písmem. A ano, je to tím písmem, které umí jen Randalf s Pyromanínem ze slovníku od paní Azyzy. Takže zatímco se ti dva tím snaží prolouskat, vidím na jedné ze skal něco jako napůl kozu, napůl ovci, která stojí na skoro úplně svislé zdi.
„Koukej, Laudrie, že nevyskáčeš na tu stěnu jako ta koza?” začnu hecoval naší barbarku a sám začnu skákat jako ta koza po stěně. Po dvou metrech ale hodím solidní držku. I přesto se ale dočkám slov uznání, že jsem vyskákal hodně vysoko. Pak jsme šli už radši zpátky občíhnout kluky, jestli už to rozluštili. Ti z nápisu vyčetli, že tam žije Gorgona, což je nějaká příšera. Ještě jsme se ze ztroskotání pořádně nevzpamatovali, tak jsme se otočili a šli zpátky na pláž, kde jsme začali sbírat trosky, mezi kterými jsme našli i jídlo z lodi. Začali jsme stavět vor. My kluci jsme se ujali samotné konstrukce zatímco Laudrie kácela stromky.
Stavba voru nám zabrala 2 dny během kterých nás všechny Pyromanín smyslně pomazával mastí.
Vor jsme stihli dostavět během večera, ale usoudili jsme, že bude rozumnější vyplout odpočatí hned ráno za světla. Když už Laudrie měla stromy pokácené a měla volno, sbírala na pláži mušličky, a zatímco my dokončovali vor, vyrobila nám z nich krásné náramky.
Randalf nás během plavby navigoval klidným mořem a Pyromanín na svém koštěti nás táhl za sebou.
Během této klidné cesty najednou Pyromanín zakřičel: „POZOR!” a vystřelil šíp směrem k voru. Zasáhl prsty, které se sápaly k nám. Ve vodě se objevila červená skvrna krve a my slyšíme nadlidský křik – je to ta samá příšera, co nám zaútočila s kámoškama na loď. Její pařáty se sápou po Laudrii, která se ale stíhá vyhnout. Příšera pak vylézá na vor a otevírá ústa. Z nich se line melodie. Stíháme si ucpat uši (nebo to co po nich zbylo) až na Laudrii. Té se melodie líbila a ošarmila jí. Jde k příšeře a chce od ní políbit. S vyšpulenými rty vypadá trochu jak kačer. Příšera k ní natahuje hlavu jakoby k polibku, ale těsně než se jejich rty dotknout změní směr a zakousne se Laudrii do ramene. Pyromanín po příšeře střílí zezadu z koštěte. Trefuje jí přímo do srdce. Umřela a se žblunknutím zmizela pod hladinou.
Následovala další půl hodina plavby, kdy Pyromanín jako první spatřil pevninu, mnohem větší než ostrova, na kterém jsme ztroskotali.
Trvá nám dalších 6 a půl hodiny než k němu doplujeme a vyvorýme se na písečné pláži. Ta, stejně jako u prvního ostrova, stoupá rychle do hor. Randalf a Pyromanín se vydávají na průzkumný vzlet a já s Laudrií chystáme tábor.
Tábor máme už dávno postavený a kluci nikde. Asi bychom je měli jít hledat napadne mě, ale když se podívám na Laudrii, která má na rameni stále díry po zubech, tiše se shodneme, že ještě hoďku, dvě, tři, do rána počkáme.
Po dalším čekání přilétá levitující Randalf se šňůrou a prádlem bez Pyromanína i koštěte.
Neodpustím si drobnou poznámku: „Neříkej, že sis to půjčil,” načež dostanu jen odpověď, že takovej mám na Randalfa špatnej vliv. Po chvíli se objeví i Pyromanín, kterej byl jen zneviditelněnej a přiletěl už s Randalfem.
3 míle od nás je vesnice bez hradeb ze které vede cesta do hor s podivnými světýlky. Zdrželi se, protože chtěli vesnici prozkoumat už teď. Do vesnice se ale společně vydáme až zítra.
Cestou k vesnici jsme si všimli, že všude rostou nízké stromky se zelenými plody jako na prvním ostrově. Musíme zjistit, jestli se to dá jíst, protože jich je tady fakt hodně. Mezi těmito stromky je roztroušeno pár domků a farem. Nechtěli jsme ve vesnici vyvolat větší rozruch, a tak jsme svoje brnění zakryli „vypůjčeným” oblečením. Na kraji vesnice vidíme rybáře vyplouvající na moře a když jdeme vesnicí, dost lidí se otáčí k Pyromanínovi a cosi k němu s jakousi úctou mumlají. Jedna stará paní si před ním i klekne, takže je zhruba v jeho výšce. Pyromanín je z této pozornosti značně nervózní.
Budovy tady jsou často porostlé popínavými rostlinami a jsou taky hodně zdobené mozaikami – takže se tu lidi buď dost nuděj a nebo často rozbíjej nádobí. Čím víc na kopci budova je, tím víc nádobí bylo použito. Když jsme procházeli kolem farmy s nízkými stromky se zelenými bobulemi, Laudrie už to nevydržela a zkusila jednu, dvě, tři, čtyři, deset, dvacet … ochutnat. Jedlé očividně jsou, ale ne v takovým kvantu, který zbaštila Laudrie. Po zbytek cesty jí nebylo zrovna dvakrát hej a jen za náma tiše ťapkala.
Procházíme poměrně rušnými ulicemi k červenému majestátněji vypadajícímu domu. V domě je klid – je zavřeno, asi jsme se netrefili do úředních hodin. Ale před domem je velká dřevěná vývěska. Škoda, že z ní nic nevyčtu – už vím, jak se Laudrie vždycky musí cítit. Tady je to ještě umocněný tím, že kluci písmo luštěj delší dobu.
„V mém obchodě je stvůra, zabij ji a můžeš si vybrat cokoliv.” ––Heródion nebo Herpesyn (Randalf si nebyl jménem moc jistej)
„Ve vinici sídlí zde nestvůry. Za jejich zničení dám 50 drachem a čtyři dvanáctiny vinice.” –– Brachus
Další vypadala víc hezu, než dvě předchozí. Kdybych si chtěl něco z vývěsky půjčit, tak si půjčím tuhle, až tak moc hezu byla. Volným Pyromanínovým překladem na ní stálo: „Chrám Déii za přivedení Belidy zpět 100 drachem garantují 2 otázky u věštkyně.”
Laudrie nevypadala na dlouhou cestu, a tak jsme jí šli ustájit do krčmy, kde i zjistíme, kde jsou další místa našich zájmů.
Krčma stála nedaleko přístavu na poměrně klidném místě. Měla 3 zdi (na čtvrtou asi nezbyl rozpočet, neb místo ní byly jen nějaký liány a výhled na lodě) pomalované všelijakejma malbama. Jdeme dovnitř, kde je velice jednoduchej bar a pár míst k sezení. Laudria si hned k jednomu ze stolů sedne a kouká do zdi jako by vypustila duši – myslím, že budeme potřebovat kyblík. Obsluhuje tady fešná holka s hnědými vlnitými vlasy, mandlovýma očima. Přijde k nám s miskou s nasolenýma rybama v rukách.
„Ο Θεός να ευλογεί. Μπορώ να σε βοηθήσω με οποιονδήποτε τρόπο?,” spustí na Pyromanína a nás ostatní úplně ignoruje. Ten s ní začal konverzovat jako pán skoro bez přízvuku. Randalf se nám snaží jejich konverzaci překládat, ale jejich zběsilému konverzování moc nestíhá. Když borka zmíní něco o otrocích a podívá se na nás, cítím se trochu dotčeně. Kdybych uměl číst a druhej den si mohl o sobě na nástěnce počíst, tak bych jí ukázal, kdo je tady otrok… začínám si tady připadat jak v Kar-Mirintu.
Po krátké konverzaci mezi holkou a Pyromanínem, holka někam odběhla a vrátila se s velkým košem s jehněčím, hrozny, vínem a sýrem. To postupně vyložila před Pyromanína. Nám ostatním dala kus ryby se starším chlebem. Co tady kurva Pyromanín včera večer dělal?! No je mi to jedno, hlavně že se s náma o to jídlo podělil, i když by ho určitě zvládnul zbaštit úplně sám. Je sice malej, ale dokáže toho sníst víc než Laudrie – asi je ještě pořád ve vývinu.
Pyromanín ohrňoval nos nad jehněčím. Borka po jídle donesla mísu s vodou a plátky citronu. Už jsem se těšil na osvěžující nápoj, když v tom si do ní Pyromanín namočil, jak by sám řekl, pacinky.
„Το αρνί δεν άρεσε πολύ στον αφέντη μου,” řekl důležitě Randalf něco dívce. Asi nějakou sprosťárnu, protože borka byla najednou strašně rozpačitá. Pak se do konverzace zapojil i Pyromanín a borka někam odběhla. Po chvíli se vrátila s nějakou starší vetešnicí ověšenou korálkama a mušlema. No snad si Randalf neobjednal šlapku namísto desertu (ach, jak já bych si teď dal šokolate)..
Zatímco se ti tři bavili a Laudrie se nípala v jídle, krmil jsem Pana Kotě rybou.
Pyromanín vetešnici aka šlapce podal ruce. Ta se zdráhavě po všech dívala zatímco dívka vypadala ustaraně. Pak ukázala směrem k horám, pak někam do shluku domů. Když jsem od Randalfa pochytil jméno „Brachus”, došlo mi, že se asi ptají na cestu. Takže asi žádná šlapka. Po zmínce Brachuse, se vetešnice rozkecala jak Griselda po lahvi vína.
Od vetešnice tedy Randalf s Pyromanínem zjistili, kde co je. Laudrii v zelenobobulovém stavu nechali ustájenou u stolu v krčmě a sami se vydali za obchodníkem Heródionem.
Byl to malej domek s přistaveným obchodem. Při pohledu na krámek se zatlučenými okny, nám přejel mráz v zátylku. Kolem krámku se linul pach kouře. Jdeme do domu. Pyromanín do dveří místo ruky buší holí, asi si nechce zašpinit pacinky umyté v citronové vodě.
Otevírá nám starší pohublý pán v bílém. Pod jeho očima jsou vidět ohromný kruhy – je očividně dost utrápenej anebo ho doma bijou a on se to snaží popelem zamaskovat. Zve nás dovnitř, kde každýmu donese kalíšek a nalije nám ředěné sladké víno. Je teda pěkně hnusný, ale nahlas to neříkám – stejně by mi týpek nerozuměl.
Týpek Pyromanínovi s Randalfem sdělí, že nemá prachy, ale že leták z vývěsky platí, a že si z jeho smíšeného krámku můžeme pak odnést opravdu cokoliv. Obchodník byl delší dobu na moři, a když se vrátil, všude byl pach kouře a oheň, většina věcí v krámku byla poničená. Příšera měla zhruba 5 ocasů, 2 hlavy a cenila na něj zuby. Prý je to nějaký hlídač Kalosova paláce v podsvětí. No to nám ještě chybělo. Příšera odmítá obchod opustit a on každou noc musí poslouchat vytí.
Obchodník se specializuje na staré věci, hlavně knihy v kůži. Naposledy si prý přivezl černou tabulku s rytinou dvouhlavého psa – no a je to asi jasný, kde se tam pes vzal. Tu dal doprostřed obchodu. Předává Randalfovi kladivo – prý na odstranění prken ze dveří a oken a už už nás vyprovází zase ven z domu.
Venku se dobu dohadujeme, co se psem a hlavně tabulkou. Tabulka je nejspíš zdrojem psa, takže by stačilo jí nějak přenést. Co když ale rozpoutáme chaos ve vesnici? V horším případě bude psovi tabulka u zadele a může začít řádit ve městě.
No nejdřív musíme občíhnout situaci. Pyromanín tiše odendal 1 prkno z okna a nakouknul dovnitř. Zevnitř se vyvanul kouř. Uprostřed místnosti spinkaj 2 spící psí hlavy na tlapičkách. Pak Pyromanín beze slova někam odběhne. S Randalfem se mezitím dál dohadujeme, co se psem a tabulkou.
Po zhruba deseti minutách se Pyromanín vrací s kostí v ruce. No snad si nechce se psem hrát. Mám mírné flashbacky na Anargaella a drawernu. Pyromanín strčí ruku s kostí do okna a spustí: „Pejsku, pejsánku.”
Pak ruku vytáhne a zase odběhne. Vrací se i s rybou, na kterou už pes začne reagovat a zvedat. Kouř se mu dere z jeho čtyř nozder: „Woof, woof”
Začne rozzlobeně drápat do země a přiskočí k oknu, skrz které se snaží prostrčit jednu z hlav s vyceněnýma zubama. Tlapama se snaží probourat zbylá prkna.
Tasím dýku zrovna když pes uvolní prkno a hlavu teď už prostrkuje z okna ven do ulice. Má černočerné oči a tlamu plnou zubů, z které vyšlehne oheň. S Pyromanínem jsme před tímhle ohněm oba uskočili včas před rychlou depilací. Pes ven nejde. Párkrát klapne čelistmi a zaleze zpátky dovnitř.
Pyromanín dovnitř vyvolává kamenného elementála. Slyšíme vrčení a štěkání, pak i světlo z plamene následované zvukem drápů skřípajících po kameni. Kameny dopadnou se žuchnutím na zem a je po elementálovi. Randalf se na mě promění – to jako fakt vypadám takhle nebo ta magie má svoje mouchy?
Rozebírám druhé okno a lezu dovnitř. Pes si mě nevšimnul, a tak se rozhlížím po tabulce. Uvnitř je opálený pult s kasou, opálené zdi a zkrátka všechno kromě psa je tady dost opálené – očividně vysněná dovolenková destinace. Uprostřed místnosti, kousek od pultu, jsou černé střepy a v zemi vyryté znaky.
„Tabulka už není,” špitám Pyromanínovi skrz okno.
„Tak vem aspoň ty zbytky,” dočkávám se odpovědi a hned mířím zpátky do místnosti.
Když začnu střepy po jednom sbírat, vidím záblesk Randalfových a Pyromanínových blesků. Asi chtejí odlákat psovu pozornost, než střepy posbírám.
Následuje salva několika dalších blesku a pesos kouše Pyromanína skrz okno do ramene. Seru na střepy, stejně jich je tu hromada a budou nám k hovnu. Zahazuju už nasbírané střepy a jdu pesosovi s dýkou do zad. Probodávám dýkou psovi bok a do druhého udeřím pěstí. Z rány po dýce se vyvalí kouř – ten pes by měl přestat s kouřením… Pes vztekle zavyje. Letí proti němu protoplasma, která ale dopadá před něj a vsakuje se do země. Znovu hledám výhodnou pozici a na psa letí další protoplasma se stejným efektem. Pes se otáčí do místnosti. Pyromanín využívá nepozornosti psa a střílí mu úspěšně do zad. Randalf znovu sesílá protoplasmu a na potřetí mu už dochází, že na psa asi nefunguje (anebo má špatněj den a neumí se trefit). Opět bodám psa zatímco mu dávám pěstí. Tohle kombo ani dvě psí hlavy nemají šanci predikovat a dýka se opět zarývá do jeho kůže. Pes vztekle zavyje a chrlí do okna další pilíř ohně. Randalf i Pyromanín stíhají uskočit jako ladné laňky.
Boj pokračuje. Pes má jednu tlamu rozšklebenou od Pyromanínova šípu, je všude dopálenej od blesků a v bocích má díry po dýce. Pod tlapkama má další pokusy seslání protoplasmy. Já se schovávám ve stínech a pes se mě snaží vyčenichat, když Pyromanín vyvolává dalšího, ještě většího kamenného elementála. Randy vrhá blesky. Z kožichu se už úplně kouří a já ze stínu bodám zezadu do už sotva stojícího pesose. První hlava se ohání vedle té mé, druhá se už ovšem trefuje a kouše mě do paže. Au. Elementál se dvakrát ohání do prázdna. Pyrmanín prostřeluje šíp skrz krk, když v tom se dovnitř vyřítí rozzuřená košiška Pan Kotě a začně škrábat pesose, kterej padá k zemi. Jeho tělo se mění v popel a znaky na podlaze pomalu mizí.
Rozebíráme zbylá prkna z oken a dveří a následně se rozhlížíme po krámu. Vše v něm je zničené až na pár ohořelých knížek. Tak je teda bereme jako naší platbu. A k našemu překvapení jsou napsány obecným písmem.
Dočítáme se o místních panteonu 13 bohů a že se lidé nemohou dohodnout který ze dvou nejvyšších je ten hlavní, dál taky něco o místních poměrech a tak.
Obchodník nám děkoval hrozně moc a dal nám i 3 drachmy.
Je čas na další úkol, za kterej už dostaneme skutečnou odměnu – vydáváme se za brachem Brachusem.
Dům Brachuse je větší oproti většině domů ve vesnici, je taky hodně zdobený a má modrá okna a dveře s mozaikou nad nimi. Přede dveřmi stojí křeslo a v něm zavalitější muž s vínem v ruce. To bude náš brach. Něco tluče do hlavy vyššímu muži v bílém. Zavalitý muž má červený plášť – a to už z knížek víme značí, že se jedná o výše postaveného obchodníka (proto Pyromanín s inkvizitorským červeným pláštěm dostával dosud tolik pozornosti). Když přicházíme, poroučí Brachus druhému muži cosi a ten se následně vrací s dalším vínem.
Bracha Brachuse postihla ohromná katastrofa. Dle jeho slov vážený muž, vše si sám vybudoval, hrůza a děs. Jednoho se na JEHO vinici objevili stvůry, Kalosovo hrdo samo je muselo z podsvětí vyplivnout (no očividně se z vesnice stává nové podsvětí s takovým množstvím Kalosových stvůr). Byly obrovské a chlupaté (pořád mluvíme o stvůrách) a měly rohy. Bylo jich mnogo a všichni do jednoho šli po jeho nebohém životě. Sotva si zachránil svůj život. Jako odměnu nabízí 50 drachem a kus vinice.
Když Randalf poznamená, že se proslýchá o jeho dluzích, zakaboní se jen s tím, že všechen jeho majetek zůstal pochopitelně na NAŠÍ vinici. A nestvůry by přece nejedli drachmy.
Moc jeho nevinnosti nevěřím, a to mu nerozumím ani slovo a musím se spoléhat na Randalfův překlad.
Brachus se očividně moc nechce bavit s Randalfem, ale nakonec mu podává ruku. Pyromanín usmlouval větší podíl vinice na 1/2. No doufám, že vinice není zadlužená a my nezískáme akorát dluhy.
Brachus chce jako důkaz hlavy těch příšer. No tak snad se nezpopelní jako pesos.
I s golemem, který nás následuje od obchodu týraného pána, se vydáváme k vinici. Cesta trvá hodinu a půl a jedná se o obrovský lán vinic s velkým bílým domem na jejím konci. Proč sakra ten dům nemůžou stavět na jejím začátku. Ne všichni musí stavět všechno na nějakém konci. TO je konec..
Přicházíme k rozbité brance vedoucí k vinným révám. Buď půjdeme skrz ně anebo to obejdeme. Když jsme teď blíž, vidíme, že réva roste hodně divoce a plodí mnohem mnohem víc, než by měla. Vybavuje se nám pasáž o bohovi vína a otci satyrů. Pyromanín provádí průzkumný vzlet a v révě vidí pohyb. Takže jdeme radši okolo. Když jdeme kolem vinice, najednou mi něco smradlavého vrazí do hlavy. Nějaká kunda po mě hodila hovno! Co to kurva je, kde to jsme, že se tady hází hovnama?! Nasraně jsem ho vzal a hodil nazpátek. Ruku a hlavu jsem si pak otřel o rostoucí trávu.
Po dalších deseti minutách, kdy jsem byl ostražitější před dalším hovnovým náletem, slyšíme šustot a smích. PLESK! další hovno schytal do obličeje Randalf. Pyromanín radši šel v zákrytu elementála. Pokračujeme smradlavě a pomaleji a číháme na letící hovna. Pět minut žádné neletí a po dalších pěti přicházíme k domku na konci „hovnové” stezky.
Na první pohled je budova opuštěná, okenice plandají ve větru. Jedna celá stěna je prorostlá vinnou révou. Dveře do domu jsou otevřené a kousek od nich jsou dveře vedoucí dolu do sklepa. Nejdřív jdeme do vinice občíhnout drachmy. Interiér je velice luxusně zařízený, jen je spousta věcí rozbitých a všude roste vinná réva – vypadá to tady jako by tu několik let nikdo nebyl. Nábytek je roztrhanej, ale ne drápama, což jsme čekali spíš. Všude taky cítíme alkohol a na podlaze vidíme stopy několika kopyt – asi se tu zabydleli kozy squateři. Na zemi taky vidíme pár kapek zaschlé krve. Kusy vytahaného oblečení, jak se do nich někdo nebo něco snažilo narvat, občas natrženého nebo rozházeného na zemi.
Přicházíme ke schodům vedoucích do druhého patra a stoupáme po nich. Teď už bez elementála, kterého nechal Pyromanín ve vchodových dveřích s příkazem zabít vše, co bude chtít projít. No snad nepřijde zrovna pošťák nebo bratři Myrtóovi. Při stoupání do schodů elfská část družiny zaslechne cupitání. Ve druhém patře je malá chodbička a troje dveře. Všechny jsou pootevřené. Než se stihneme rozhodnout, že začneme těmi levými, tak se jedny z nich rozrazí. Před námi teď stojí 3 vysoké postavy s rohy, chlupatýma nohama s kopytama. V rukou drží obrovské vyřezávané hole. Jedna z nich dělá ramena, aby vypadala ještě vyšší. To vzhledem k mojí a Pyromanínově výšce není snad ani potřeba.
„Vypadněte, nebo vás rozsápeme,” promluví jedna z nich a druhá hned dodává, „Jó~ó, rozsápeme.”
Tihle zmrdi po mně hodili hovno! Byl jsem celej nastartovanej, že jsem zapomněl, že nemluvim jejich řečí a pustil jsem se do nich.
„Kterej z vás po mně hodil to hovno?!” začal jsem smrž nadávek a očividně hodiny heledštiny s Randym mi něco dali, protože satyrové mi rozuměli každičké slovo.
Satyrové pořád chtěli, ať vypadneme, ale v meziřeči jsme se dozvěděli, že Brachus jim dal vinici darem za, cituji: „Tohle všechno.”
Každý satyr má svůj les, kde žije. Brachus za satyry přišel s tím, že chce v místě jejich lesa postavit vinici, a že je nechá na vinici žít a pít vína kolik jen chtějí na oplátku. Jenže jednoho dne pak přišel s tím, že musej pryč bo moc chlastaj. „Jste chlupatá holata, jste mi na obtíž a vypadnite,” prý říkal.
No rozhodně jim věřím víc než Brachusovi.
Měsíc se s nima dohodoval a dával jim i holí. Satyra Petera zkusil i podříznout. Až teď jsme si všimli, že třetí ze satyrů vůbec nemluví a na krku má nepěknou jizvu po řezu čepelí.
Satyrové zvedají hole, aby nás z vinice vyhnali. Vytahuju svůj pytlík s kurde dobrým kořením, které jsem našel v rozbořeném kempu pouštních lidí a Jashíry. Satyrové začuchali a zvědavě se ptali, co to je. Tak jsem jim řekl, že se to dává do jídla a klidně i do vína, aby to bylo ještě lepšejší. Víno jim už došlo, takže musíme pro další do sklepa. Jelikož u vchodu hlídá zabíjackej elementál, jde s náma i Pyromanín. Když kolem elementála procházíme, satyr bouchne holí do země a kolem kotníku elementála se uvine náramek z révy – moc hezu. Ve sklepě smíchám víno s trochou voňavého koření. Satyr se napije, oči se mu rozzáří začne poskakovat na místě a ocáskem mrcasí ze strany na stranu. Pak rychle vyběhne ze sklepa jako hovno letící z vinice. No.. tak si ve sklepě půjčuju lahev vína, než se vydáváme za ním. V domě už šmakujou víno všichni satyři. Ten hlavní z nich vytahuje píšťalu a jede se satyří párty ve sklepě pozdě do noci.
Jako satyři fakt uměj kalit. Solidně jsme se všichni zlili jak hovada, hodně se zpívalo a tancovalo. A až teď, když satyrové začali hopsat kolem mně, začalo znepokojovat, že na sobě nemají kalhoty.. div mě jeden z nich neplesknul po tváři – to by byla jiná párková párty.
Během párty si taky jeden ze satyrů odepnul náhrdelník a dal mi ho kolem krku – od něj by se měl Randalf učit.
V Dobrý den ráno jsme byli všichni až moc dobrý. Satyrové nás poprosili, ať odejdeme. Ještě jsem jim zkusil navrhnout založení vlastního prodeje vína, budou si pak moc koupit koření a nebudou muset cpát do vína mech, o čemž se bavili polovinu večera. Můj návrh smetli ze stolu s tím, že tady mají všechno, co potřebujou a s lidma nechtěj bejt v kontaktu.
Němý satyr Peter nám při našem odchodu dává pytlík s hovnem a pozdravy pro Brachuse.
Kromě náhrdelníku satyrů, nových přátel a pytlíku s hovnem jsem si taky odnesl fakt, že nalitej mluvim dost dobře heledsky. Snad heledštině budu rozumnět, i když vystřízlivým.
Když jsme došli do vesnice, kdy jsme zkontrolovali Laudrii sedící stále ve stejné poloze, jsme skromně posnídali rybinu. Nějakýmu klučíkovi jsme dali drachmu a pytlík, ať ho donese Brachusovi a vydali se na dvouhodinovou cestu střízlivění směrem k chrámu v horách.
Chrám to byl nádhernej. Hodně sloupů, hodně nádobí (mozaiky) a květinovými zahradami před jeho zdmi. Pyromanín nechal elementála v těchto zahrádkách a jedna z kněžek ho začala oprašovat jako nějakou sochu. Chuděra hloupá. U chrámu je spousta lidí. Kněžky zde nosí fialové zdobené hávy a jedna z nich se u nás zastaví. A já jí kurva rozumím!
„Déia vám žehnej,” začíná zdvořile. Moc její zdvořilosti nevěřím, kněžky jsou vždycky ze začátku milý než vás chtěj druhej den upálit protože jste trochu nemocný, jen se zeptejte Šampolína (nechť je mu země lehká a kameny těžké). Dozvídáme se, že velekněžka je pryč u věštkyně. Randalf jí vykecal, že jsme odjinud a zeptal se na obětiny. Déia bere vše od stříbra až po ovoce. Přeje ale i chudým a zadívá se upřeně na mě… Velebný pán, a podívá se na Pyromanína s červeným pláštíkem, si ale určitě může dovolit více. Já s Randalfem dáme jednu drachmu a kněžka nám rukou požehná na čele. Trochu ucuknu. Pyromanín vytáhne gehettský stříbrňák a dá jej kněžce do dlaně, ta stále stojí s rukou nataženou, a tak musí ještě přidat pár místních stříbrných. Kněžka zamumlá, že obchody asi moc nejdou. V sále nás vede k ohromné soše Déii, kde se shlukuje hromada lidí a obětiny jí skládají u nohou, přistanou tam i naše mince.
No a my už můžeme řešit byznys. Kněžky pátrají po Bélindě a těch, co jí doprovázeli. Chvíli přemýšlím, jestli nebohá dívka neutekla před zlými kněžkami s pochodněmi. vidlemi a připravenou hranicí, než mi z kontextu kněžky došlo, že Bélinda je ovce. Ta se ztratila na pastvě se svými šesti sestrami a pasákem. Bélinda byla bohyní vyvolená s rounem barvy zlata – takže zazobaná ovce. Pasák se jmenoval Klitus a zmizel společně s nimi v horách. Za kompletní sestavu sedmi ovcí, kdy jedna je zlatá a pasáka Klituse nabízí chrám 100 drachem a velekněžčinu přímluvu u věštkyně na dvě otázky.
Mladá učednice nás tři čtvrtě hodiny vede soutěskou k pastvině. Na ní stojí malá primitivní chajdička pro pasáka. Chajda je z části pobořená, jakoby smetená. Uvnitř je rozbitá jídelní sada, ovčí kůže jako přikrývky (snad ovce z pomsty neunesli pasáka a teď ho někde v lesích nemučí) a hlavně pár kapek krve. Podle stavu chajdy to pasák schytal trámem, co padal… hned po tom, co se ovce postavili na sebe a zatlačili a vetchou stěnu chatrče, aby pasáka omráčili a pak ho odvlekli do mučícího doupěte. Randalf před chatou nachází další stopy krve. Jedna z nich je poměrně velká, ale taky starší než ta v chajdě. Dále směrem do hor je také pár šípů od krve a stopy vedoucí pryč, včetně tlapiček ovcí, z nichž je občas nějaká ťápota od krve.
Než jsme se ovšem vydali pátrat po ovečkách, museli jsme se vrátit do vesnice pro nějaké zásoby. Kdo ví, jak daleko odešly a kolik dní je budeme hledat. Když vydržely doteď, vydrží i den navíc. Jo a taky tam musíme vyzvednout Laudrii.
Ve vesnici jsme se dlouho nezdrželi. Byla to rychlá akce, popadnout, teď už v pohodě, Laudrii, zásoby a zpátky na pastviny. Nebudeme přece vyhazovat prachy za nocleh, když se můžeme vychrápat zadarmo v polorozbořeném kumbále pasáčka Klita.
Ráno mě probral sluneční paprsek svítící. Jen co jsem otevřel oči, tak mi je skoro vypálilo. Nádherné probuzení do nádherného slunečného dne.
Po společné snídani nasolených ryb jsme se vydali opět prozkoumat stopy, které včera Randalf objevil. Za lepšího světla jsme si mohli všimnout, že se nejedná o jednu a tu samou krev, ale že tam jsou nejméně tři odstíny. Randalf nás vede směrem do hor po stopách krve.
V jednu chvíli stopy malých kopýtek mizí a zůstávají jen velké stopy nohou. Jdeme dál, až se konečně hory začnou rozestupovat v mýtinu. Z té slyšíme skupinové „Bé-bé-bebebé”. To poslední „bebebé” je nějaký postižený. To bude asi ta ovce, co krvácela bo dostala nejspíš něčím po hlavě. Při pohledu přes mýtinu vidíme na jejím konci vstup do jeskyně, před kterým poťapkává osm ovcí. Moment! Osm? Nemělo jich být jen sedm? Že by v horách byla výhodná akce 7+1 ovce zdarma, kterou můžeme večer sníst? To se mi na tenhle předraženej kraj nezdá a začínám ovečky přepočítávat. Jedna zlatá, dva normální, tři normální, čtyři normální, pět normální, šest normální, sedm normální, osm retardovaná. Zadívám se blíž na tu divnou a co nevidím. Není to ovce, ale pasáček Klitus celý od krve, s přehozenou ovčí kožešinou přes záda a ruce má v černých džbánech. Pajdá před jeskyní přestrojenej za ovci a bečí jako o život – To je debil, to jsem neviděl. Škoda, že nikdo ještě nevymyslel přístroj, co by dokázal zaznamenávat obraz. Za tohle bych po hospodách vydělal jmění.
Můj byznys plán přeruší hlasité zafunění z jeskyně. Potřebujeme zjistit, co se stalo a kdo je v jeskyni. Celkem dlouho se radíme o strategii. Nakonec jsme se rozhodli pro Randalfovu infiltraci v podobě ovce. Píšeme mu na krk cedulku se vzkazem: „Přišli jsme vás zachránit, kde je únosce?” a vyslali přeměnýho Randalfa za pasáčkem.
Pasáček začal nahánět Randovci k ostatním ovečkám. Během toho si cedulku přečetl, protože si ji v jednu chvíli musel přidržet, aby se tolik nehoupala a i z dálky bylo vidět, jak si slova slabikuje. Následně se vydal naším směrem.
Stalo se to hodně stručně takhle: Pasáček byl > pásl ovce > kyklop přišel pro ovce > pasáček trefil kyklopa do oka > kyklop pitchu vidí > Klitus se převléknul za ovci > kyklop ho nezabije a bere ho s ovcema k jeskyni > nemůžou odejít bo kyklop má řádnej čuch a všechno cejtí… tak to jsem si před chvíli asi neměl prdnout ups.
Kyklop během dopoledne spí a odpoledne vaří. Sice je dnes na menu ještě koza s obchodníkem ze včera, ale pasáček nevypadal moc nadšeně, když jsme se před ním začali radit, jestli nepočkáme do zejtra, když za chvíli vstává. Zabijeme ho, zazdíme nebo zasypeme?
Oddychování v jeskyni utichlo a pasáček s hrůzou v očích cupital zpátky k jeho stádu. Randalf se s ním vyměnil a mířil zpátky k nám.
Po další půl hodině vymýšlení plánu se z jeskyně začalo ozývat pobrukování a děsnej smrad. Ještě horší, než když jsem jednou zjistil, že si Šampolín (nech je mu země lehká a kameny těžké) zapomněl vyměnit ponožky tři týdny po sobě na túře po, cituji, velkolepých chrámech gehettského okolí. Hovno velkolepých chrámech, pár šutrů daleko od sebe to bylo.
Ale zpátky k našemu plánu s kyklopem. Dohodli jsme se, že Laudrie odvede jednu ovci, čímž vyláká kyklopa ven. My ostatní zatím budeme připravení na převisu nad ním a shodíme na něj Pyromanínova kamenného elementála. Aby se Laudrie necítila dole tak sama, nechal jí tam Randalf Apíka jako psychickou podporu, když už nic jinýho. A náš plán mohl započít.
A celkem by i vyšel, kdyby jedinou reakcí na pád elementála na kyklopovu hlavu nebylo tlumené: „Jau”
Kyklop chytil elementála za ruku se slovy: „ Co tu děláš, kamínku?”
Zatímco po čichu hledal odvedenou ovečku, vystřelil jsem mu šíp do zad. Z rány se mu řine krev, ale očividně si z toho se slovy, „Jau, to nebyl žádnej stromeček,” nic nedělal.
Kyklop se otáčí směrem k nám a čmuchá: „Vodkaď to padá? Já cejtim člověčinu.”
On je tady kurva ještě někdo další? Vždyť nikdo z nás tady člověk není!
Slepej kyklop se začal ohánět kyjem kolem sebe. „Vy mi chcete ukrást ovce, já to cejtim!”
Teda ten musí mít fakt dobrej nos, když kromě pachů cejtí i činy. Už asi chápu to rčení, že samochvála páchne a potřebuje vykoupat – vymyslel ho kyklop!
Randalf na mě čaruje rychlost a Pyromanín do sebe kope lektvar.
Běžím po římse nad jeskyní a hledám nejlepší pozici na další střelu bleskového šípu od Randalfa. *Švist*, letí můj a Pyromanínovi dva šípy. Můj trefuje, Pyromanínovi prolétají kolem a zabodávají se kus před stádem.
Následující minuty se snažíme kyklopa skolit všemožnými způsoby. Vzduchem létají šípy, blesky, ohnivé koule a občas i Laudrie, která párkrát dostala kyjem.
Bohužel není Laudrie jediná, kdo se dnes prolítnul. Když se elementál vyškrábal na nohy a začal kyklopovi svýma pěstičkama bušit do nohy, tak ten ho zvednul do vzduchu a se slovy „Ty seš ale pěkně otravnej kamínek, viď?” ho odhodil na Randalfa s Pyromanínem. Ti spadli z římsy dolů na mýtinu.
Laudrie konečně, teď už od ohnivejch koulí seškvařenýho, kyklopa několikrát bodá do nohou a břicha.
„Čum co děláš! To bolí.”
Kyklop se po ní ohání kyjem čímž zakloní hlavu a můj šíp se mu zabodne do jeho temene. Padá na kolena a Pyromanínovi šípy ho dodělávají. Kyklop s ohromným žuchnutím, až všechny ovečky poskočili a džbány pasáčka o zem zacinky, padá obličejem do hlíny.
„Bé-bé-bé… Ehm… Teda SUPER!” začne se radovat Klitus a staví se na nohy a shazuje hodně fórovej převlek. Dochází k mrtvole a „kopýtkem” ho nakopne. „Zmrde”
Laudrie u něj nachází několik drachem. Jdeme prohledat jeho jeskyňku. Uvnitř to vypadá jak u řezníka… kdyby teda byl i kanibal. Na velké hromadě jsou kosti všech druhů zvířat i lidí. Randalf nachází truhličku s penězi – asi obchodníkovi, ale ten už je v polívce, takže mu k ničemu nebudou. Celkem 180 stříbrných mincí.
Pyromanín odřezává kyklopovi hlavu jako trofej a dává jí elementálovi, se kterým v čele průvodu putujeme i s ovcemi a pasáčkem jako vítězný průvod zpátky k chrámu.
„Ach, hrdinové. TO není ani možné. Kéž vám bohyně oplatí vaše hrdinství.”
Dostáváme prachy a 2 odznáčky k věštkyni. Co ale s hlavou? Borka z ní není zrovna dvakrát na větvi a očividně neví, co s ní. Překládám Laudriinu žádost o vyléčení.
Potvrdili jsme si, že je to tady kurva drahá ves. Za vyléčení jedné osoby si tady ty lurvy kněžské účtujou 50 drachem! A ještě se smějou, že můžeme jít přes celej ostrov ke konkurenci. Pyromanín na již nastavený podtácek na platbu pokládá hlavu kyklopa. Kněžku převáží a skoro si rozbije čumák o dlážděnou podlahu. Škoda, mohla využít skvělé akce 50 drachem za vyléčení zlomeného nosu.
Následně teda na Pyromanínovo remcání slevuje na 50 drachem za červenokabátníka a 10 za otroky… A dost, nikdo nás nebude okrádat, když jsme jim právě zachránili jejich vyvolenou zlatou ovci. Taky jsme jí mohli vzít nůžkama a už by nebyla vyvolená, ale vyholená a my si mohli, za její vlnu, koupit půlku vesnice.
Kněžka nakonec povolila a vyléčí družinu zadarmo s tím, že nám dá ale další úkol. Chci ale i vyléčení grátis po něm plus klasickou odměnu. Souhlasí. Pyromanína odvádí kněžky do speciální místnosti pro „červeně movité”, Randalfa a Laudrii ošetřují někde na chodbě. Já na sebe od žádný kněžky šahnout nenechám. Po našich zkušenostech by mě akorát popatlala nějakým tekutým podpalovačem. Nic takovýho, jdu na ostatní čekat ven za kamenným elementálem, nechávajícím se oprašovat v zahradách.
Náš další úkol pro drachmokopky kněžky je ve vesnici pod horami, kam se jde 4 hodiny. Ve vesnici mizí děti a kněžky nemůžou bez svolení velekněžky opustit chrám. Hovno nemůžou, nechce se jim makat pro nemovitou vesnici s nemovitýma dětma bez drachem.
Vydáváme se tedy k vesnici, kde Pyromanín zase nechává Pana Šutříka kus za branami. Jestlipak mu není takhle samotnýmu smutno?
Domy ve vesnici jsou různě velké a i tady se zdobí rozbitým nádobím. Jelikož je už k večeru, jdeme rovnou do taverny.
Tady se pochopitelně nekoná žádné bujaré veselí. Borka, co tu rozlejvá vína nám hned jedno při vstupu nabídne.
Pyromanína už očividně moc nebaví, že Laurdie ještě neovládá místní řeč a furt se ptá, co kdo říká, a hostinský řekne, že je pomatená a mluví o kočičkách.
„Ale pít to může, ne?” zeptá se.
„Jen hodně ředěný vodou,” prohlásí Pyromanín a usedáme společně ke stolu.
Když nám borka donese víno, dá se s náma do řeči. Laudrie se celou dobu ksichtí, protože jí hodně ředěný víno moc nešmakuje. Borka je ráda, že kněžky zareagovali. Zemřeli pouze chlapci. Nejstaršímu bylo 14, nejmenšímu sotva 6. Více nám ráno prej řekne starosta vesnice a ukáže na velkej barák, kterej je snad celej postavenej z talířů. Nabídne nám taky přespání zdarma v lokále. Tady se mi líbí, tady nechtěj za jednu noc obě ledviny a zadlužení všech příbuznejch i přes koleno.
Ráno se probouzíme za zvuků smutečního průvodu. Kromě šourání nohou je ve vesnici úplné ticho. Na ulicích se neprohání žádné děti. Všechny jsou očividně zavřené doma. Sem tam některé vykoukne z okna než ho ruce matky či otce stáhnou zpátky dovnitř.
Vydáváme se ke starostovi, který nás pozve na snídani. Jeho dům je, jak bych to podal slušně, no je kurva divnej. Ne že má zvenku střepy z nádobí, ale vevnitř má koberce místo na zemi na stěnách. K čemu mu jsou sakra na stěnách? To v noci morfujou v pavouky a místo po podlaze chodí všude jen ne po ní?
Ráno strávíme rozhovorem o zavražděných dětech u jídelního stolu starosty Elpise a jeho ženy Irén.
S Laudrií už nás začíná trochu víc srát, že nás zase nazývají otroky a chtějí nás nechat jíst na zemi. Než ale začněme protestovat, odhodí hlavy vesnice jejich otrokářská střeva a řeknou, že jsme si všichni rovni a nechají nás jíst u stolu. Beru si část ovoce a kus sýra i do kapsy na potom – to maj za ty otroky.
Děti měly obličeje zhyzděné strachem a hlavu skoro odsápanou od těla. Poslední incident se stal před třemi dny a ostatky mají pořád vystavené doma. No fuj.
Děti se údajně vypařili a odešli za smrtí během noci. Těla se následně našla na tom stejném místě druhý den ráno. A tak se sám sebe ptám, proč někoho nenechaj číhat na tom místě, kde nacházej mrtvoly, když se všechny vraždy dějou v pravidelných intervalech.
Místní pasáček prý něco o vraždách vykřikoval, ale je to blázen, kterýmu neštovice vzaly rozum a částečně i zrak. Bydlí téměř u lesa, do kterého děti odcházejí.
Po snídani a získávání informací jdeme prohledat tělo. Přicházíme k menšímu domu, kde si většinu nádobí nechávají na jídlo. Dveře jsou otevřené a všude visí černé kusy látek. Tělo leží na posteli, kolem něj jsou rozházené mince a květiny. Z domu vychází žena se závojem. Mlčky nám dává tenkou dlouhou svíci. S Randalfem jí zapalujeme a vcházíme dovnitř.
Tělo chlapce je potřené něčím, aby moc nesmrdělo – anebo aby dobře chytlo, to zatím nevím, ale zjistím – má rozervané hrdlo drápama a v obličeji téměř nelidský výraz děsu a strachu. Přesně tak jak popisovali starosta se starostovou. Randy cítí malý závan magické energie.
Že by chlapce do lesa někdo lákal za pomoci magie?
Randalf matce zemřelého chlapce projevil upřímnou soustrast a začal se jí na nešťastné události ptát. Chlapec odešel v noci z postele aniž by ho kdokoli viděl.
Z rodiny jsme bohužel víc informací nezjistili, a tak jsme se vydali za údajně bláznivým pasáčkem. Doufám, že není tak bláznivej, aby se převlíkal za ovci. A co hůř, snad se nepřevlíká ze berana aby to, no ovcoval s ovcema.
Pasák Lery měl zjizvenou tvář od neštovic a jedno šedé oko. Randalf si ne zrovna přátelsky zakryl ústa a nos.
Děti prý do lesa nechodí samy. Lery je párkrát viděl vcházet do lesa s dalším dítětem. Vodí je tam sotva pětiletej kluk. A když je do lesa odvede, tak toho druhého ráno najdou mrtvýho. Ukáže nám, kde do lesa vcházej.
Pyromanín si dojde pro Pana Šutříka a jdeme hledat toho malýho kluka, co si vodí jiné mladé chlapce do lesa. Po cca 15 minutách nacházíme místo vražd. Zaschlá krev je všude, na zemi v trávě, na kůře a větvích stromů – no masakr. Na jednom ze stromů je i škrábnuto drápy – přesněji pěti drápy velikosti lidské ruky.
Z lesa se ozve šustění a přibližuje se. Se zbraněma v rukách nás překvapuje starší drobná žena nesoucí nůši plnou bylin a bobulí. Představuje se jako Aristomechea, místní bylinkářka. Pozívá nás na čaj. Popravdě nevíme, co dál, a tak nabídku přijmeme. O lesích toho bude z vesnice vědět nejvíc, a tak se jí můžeme zeptat, jestli neví o nějakých nebezpečných tvorech, co tu žijí. Beru její nůši a jdeme zpátky do vesnice.
Její dům je celkem velkej a má i několik místností. Všude voní sušené byliny, které jsou zavěšené snad úplně všude, určitě i v kadibudce. Aristomechea nám vaří ibiškový čaj. Vypadá sice mile a neškodně, ale radši čekám než se první napije někdo jinej.
Mluví s námi o epidemii neštovic před 20 lety. Její sestra Anatólie během ní zmizela i s jejím synem Dionem, kterému nebylo více jak 5 let. Její pokoj nechala beze změny. Jelikož je chlapec vodící si další jiné chlapce do lesa v podobném věku jako Dion, může to mít nějaké spojení. Požádáme bylinkářku, jestli by nás nepustila do pokoje její zmizelé sestry. Kupodivu pustila.
Chvíli s námi v pokoji ještě je a mluví o zdejších lesích, které jsou v moci zcela jiných sil – sil bohů a jejich potomků, kterým se máme vyhýbat. Pyromanín si v pokoji prohlíží hlavně okno. Randalf kouká do osobních věcí a půjčuje si její deník, ve kterém nachází lisovanou kytku, která je až moc čerstvá na to, že jí tam dali před 20 lety.
Po prozkoumání pokoje se s bylinkářkou rozloučíme. Na cestu nám dává váček s chlebem a sýrem, který nám vydrží tak 3 dny. Před domem si vyměňujeme informace, co jsme našly. Pyromanín na okně a následně i fasádě domu objevil škrábance drápů. Randalf následně vytasuje kradenou knížku s květinou. Že by se sestra bylinkářky snažila syna vyléčit z neštovic pomocí magie, která se zvrhla a chlapec se přeměnil v nestárnoucí příšeru vraždící jiné děti? Proč by ale začal vraždit až po dvaceti letech?
V deníčku, kde jsou popisované různé bylinky, se o květině ale píše, že je to Laskavec na žaludeční potíže, takže nic, co by zastavovalo stárnutí.
Ještě jsme zaťukali na bylinkářku, kdo byl otcem Diona. Byl to obchodník s olejem, což nám v pátrání vůbec nic neporadilo.
Vydali jsme se ke druhé rodině první oběti Dakonovi. Když jsme blížili k domu zaslechli jsme rozhovor o tom, že se vrátila morová panna a zaměřila se na ně. Druhej hlas tomu oponoval, ať neplaší, že to s TÍM nemá co dělat. Následně ze dveří vyběhnul muž s tenkým červeným proužkem. Dokud nebyl hnědej a nebyl na spodkách, tak dobrý.
Dakon moc vstřícnej nebyl, ale družině se nakonec podařilo dostat dovnitř. Já se rozhodnul do domu nenápadně dostat sám a zjistit něco z jejich věcí. Po tom divným rozhovoru jsme totiž měli pocit, že něco tají. Pan Dakon, ale s družinou otevřel dveře dřív, než jsem stihnul obejít barák.
Jdeme teda k týpkovi, co plašil s morovou pannou. Nejvíc informací totiž dostanete z někoho, kdo se bojí. U jeho domu probíhají práce intenzivního zabedňování oken a dalších. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že až moc intenzivní – očividně má velkej strach. Dělá to i víc domů ve vesnici, ale ani všechny dohromady takhle intenzivně. Randalf na muže, Hyginuse, tlačí s tím, že by mohl vědět, co se tady děje. Hyginus hned odhání otroky a bere si nás trochu do víc do ústraní. Jejich víra morovou pannu před 20 lety odehnala, ale teď bere novou podobu a bere si jejich děti. Žila v lesích a šířila les od něj než jí zahnali do jeskyně. Hyginus, Dakon a ostatní ji odehnali modlitbami, ale nebylo to konečně řešení. Nahnali jí do jedné jeskyně lesem na sever a od největšího stromu na východ.
Jdeme tam. Jdeme hodinu než dorážíme k oné jeskyni. Všímáme si zde čerstvých stop a jeskyně nevypadá vůbec opuštěná. Vevnitř vidíme zdroj malého světla, a tak jdeme dovnitř. Zdroj byl svíčka, která osvětlovala vnitřek jeskyně, kde byli rozvěšené bylinky. Že by sestra bylinkářky zmizela sem?
Randalfovi začala být zima a chlapecký hlas na něj zpoza zad promluvil: „Co tu chceš?”
Následně se chlapec objeví za Laudrií, „Néch maminku bejt,” a zase zmizí.
Následně se objevuje u Pana Kotě: „Jé kočička, pojď si hrát.” Ten sviňucha se po něm tlapkou ani neohnal! Bejt to já, tak už nemám půlku obličeje.
Pyromanín se stále mizejícího a objevujícího se ducha chlapce ptá, jak se jmenuje maminka.
„No přece Maminka,” dostane odpověď.
Zeptám se proto líp, „Nejsi náhodou Dion?”
„To jsem. Ty sis se mnou přišel hrát? Ale vy jste moc starý.”
Randalf se ducha Diona ptá na jeho tetu. To ho ovšem moc nebaví, „S tebou není žádná sranda,” a zadívá se Randalfovi upřeně do očí.
Randalf bezmyšlenkovitě následuje ducha ven, kde začne tancovat cardáš. Pro jistotu jsem šel s nimi, aby ostatní stihli ještě prohledat jeskyni. Randalfa jsem ale nechal tancovat. A znovu jsem začal litovat nad nedostatkem zařízení zachycujícím pohyblivé obrazy. Během toho si s Dionem ještě povídáme. Jeho maminka si hraje na trhání a jemu říká, koho si má na hraní vodit. A chlapi jsou podle ní zlí. Maminka už prý vypadá jako bubák. Kdysi jí zmlátili, zabodali a hodili jí sem.
„Ty zlá kouzelnická špíno. Kvůli tobě jsou tu ty mořovice,” jí prej říkali. Vzhůru ale prej není dlouho.
A opravdu čistě „náhodou” od doby, kdy začaly vraždy. Vražda vyřešena vraždí mamka bubák se synem duchem. Zavolejte exorcistu, případ vyřešen. No problém je ten, že ten exorcista jsme vlastně my.
Zhruba po roce od jejich smrti je našla teta bylinkářka, která si sem s ním chodí hrát.
Všimli jsme si, že se začíná stmívat, a abychom se nepotkali s maminkou bubákem, tak jsme Dionovi řekli, že musíme už domů, ale že za ním zase přijdeme a doneseme mu i nějakou hračku.
Rychle jsme se vydali za bylinkářkou. Bylinkářka se zabývala otázkou, jak nechat duši spočinout v pokoji. Je nasraná na vrahy její sestry a jak prý chceme duši takového ducha uspokojit. Existoval by rituál, ale požaduje stoletou krev, kterou neví, kde získat. Haló! My jsme skoro takové chodící sanatorium. Máme tady starýho elfa a barbarku, která si dávala stoletýho šlofíka v jeskyni, kde neplyne čas.
Z její sestry se stala Půlnočnice, na jejíž zapudění musí být rituál provedený přesně v čase její smrti. Dáváme bylinkářce starou krev a jdeme vymlátit.. ehm zjistit, čas smrti její sestry.
Nepřemýšlíme za kým jdeme a rovnou míříme k domu Hygienuse, kterýho skřípnem životem jeho syna. Očividně jsme se ale přepočítali. Chceme totiž i písemné doznání, aby viníky stihnul trest. Hanba, která by padla na jeho syna je prý horší než jeho smrt a zabouchne nám dveře před nosem. A kurva, co teď. Po chvíli se ale dveře pootevřou a ze dveří se slovy, „ať žije,” vylítne kus papíru s písemným doznáním i s detaily a hlavně dalšími jmény.
Vydáváme se za bylinkářkou. Dneska už to nestíháme, a tak přečkáváme den u ní doma.
Druhý den si beru na starost hlídání Hygienuse, kdyby ho náhodou napadla nějaká blbost. Naštěstí má aspoň tenhle chlap rozum a jen celý den pokračuje v zabedňování domu.
Večer se vydávám k ostatním na smluvené místo a vydáváme se k jeskyni.
V jeskyni pozdravíme Diona a já si s ním jdu hrát ven. Přece ať nemusí vidět, jak likvidujeme jeho matku.
Uprostřed hry najednou ale Dion zmizí. Běžím do jeskyně s dýkou v ruce, ale vidím už jen půlnočnici jak se mění v pěknou ženu a děkuje své sestře.
„O potrestání viníků vraždy vaší sestry se nebojte,” řekne Pyromanín, jinak je celou cestu zpátky do vesnice ticho.
Noc jsme strávili opět u bylinkářky, sice nás pořád nepustila do pokoje své sestry a museli jsme spát na lavicích a na zemi, ale pořád lepší než platit úmornou sumu za pokoj někde v hostinci.
Ráno mě probudila vůně placek a čaje doprovázené hlasitým mlácením nádobí a bolestí v levém lýtku, kde se mi zrovna zahryznul Pan Kotě.
Když jsem se vyhrabal zpod lavice, kde jsem spal, kradla zrovna Laudrie Randalfovi z talíře placky. Chvilku po mně se odněkud vypotácel i, ještě rozespalej, Pyromanín. Když usedl položila před něj bylinkářka s velice dobrou náladou talíř s plackami a jakýmsi sirupem. Než si ho ale stačil Pyromanín nalít na placky, už byl v rukách Laudrie.
„Můj siwup, to byl můj siwup,” začalo roztomilé kňourání Pyromanína nad ukradeným sirupem.
Laudrie vypadala v tu chvíli dost zaskočeně a sirup mu vrátila. Vzlykání tím ovšem nepřestalo.
„To byl můj siwup,” pokračoval vzlykot až do chvíle, kdy před něj bylinkářka položila ještě zbytek marmelády.
Po jídle před něj ještě položila další sklenici. Pyromanín se hned ptal, jestli se to dá taky sníst. Nedá, byla to léčivá mast, kterou si u ní Pyromanín objednal. Laudrie jako naše držitelka financí to zacálovala zhruba dvaceti mincemi.
Rozloučili jsme se a ještě před odchodem se vydali ke starostovi odhalit viníky brutální vraždy Anatólie a jejího syna Diona.
Když jsme došli k ke starostovu domu, otevřela nám zase jeho žena. Ta borka by si zasloužila platit za práci dveřnice. Pozvala nás na snídani. Všichni jsme se cpali chlebem a ředěným vínem, na které Laudrie hlasitě nadávala, že je hnusný. Ještěže jí nerozumí, jinak bychom zase byli otroci a neseděli bychom ani u stolu.
Ukázali jsme panstarostovi písemné přiznání. Vypadal dost zaskočeně, ale viníky prý hrdelní trest nemine. Randalf se ještě snažil zmírnit jejich vinu, což teda moc nechápu, ale starosta trval na svém. Řekli jsme mu i, že Půlnočnice se už obávat nemusejí. Jako odměnu nám dal prsten, chuděry, jeho ženy. Otvírá dveře a ještě její manžel rozdává její šperky.
Když jsme se zvedli od stolu, tak jsem se skoro poblil. Takhle jsem se nepřežral už hodně dlouho. A to mám ještě v kapse sýr a ovoce od posledně.
Před cestou zpátky do chrámu Deii, jsme si řekli, že se zastavíme u té věštkyně, když máme ty kupóny.
Vydali jsme se tedy na dvacetihodinovou cestu. Během ní jsem si všimnul, že od doby, co jsme na Heledě, je Pan Kotě trochu méně přítomnej, a tak jsem ho pozoroval. Po zhruba třech škrábnutích mi to došlo. No jasně! Vždyť on místním nerozumí, a tak jsem mu cestou šeptal do ouška pár heledských slov, za což jsem si vysloužil vděk v podobě několika dalších škrábanců.
K věštkyni jsme dorazili až druhého dne odpoledne.
Zhruba posledních pět hodin cesty byla cesta značená různými fáborky a lucernami. A byla hodně strmá. Panu Kotěti a ani Apíkovi se do kopce moc nechtělo, tak jsme je s Randalfem nesli na ramenou. A jo, celou cestu byl Pan Kotě zakousnutej do ucha, ale mě to nevadilo, na koncích v nich nemám vůbec cit.
Během cesty se taky rozsypal pan Šutřík. Randalf s Pyromanínem vypadali trochu zasmušile a Randalf si vzal malej kamínek z jeho nehybné mrtvolné hromady kamení.
Skoro na vrcholku hory se před námi vytyčil obelisk s nápisem o tom, že tady porodila Deia své syny, a že se máme kát. A jelikož cestou nebylo nic moc co dělat, tak jsem se kál, a že toho nebylo zrovna málo. Ještě jsem ani v kání nedošel ani k prvním dnům se Šampolínem (nechť je mu země lehká a kameny těžké), a před námi se zjevila jeskyně, ze které dýmil divnej namodralej kouř. Nad vstupem bylo do skály vytesán, a občas taky modře problikl, název Anthousa.
Není čas ztrácet čas, jdeme dovnitř. Po pár krocích nás modrej kouř začíná obalovat. Kouř má dost nasládlou pachuť a začal se mi hrnout do hlavy, až jsem si začal připadat trochu otupěle. Poměrně úzká chodba se začala rozšiřovat do prostorné místnosti plně zahalené v modrém kouři. V jejích zdech vidím několik spár, ze kterých onen modrý kouř dýmí. Na konci místnosti je lehátko, na němž leží spoře oděná žena. Přímo za ní je jedna ze spár, ze které ona nasává modrý kouř. A je to tady, ta věštkyně je fetka. Matně si pamatuju, že ještě v Kar-Mirintu bylo v oblibě šňupání kouře z nějaký zapálený kytky, dost působil na hlavu, protože několik chudáků pak běhalo nahatejch po ulicích a řvalo, že konec je blízko, že pokrok alchymistů nás dovede k záhubě než je stráže spacifikovali a odvlekli. Ten byl ale spíš takovej hnus fialovej a ne modrej.
Když jsme šli k ženě blíž, všimli jsme si, že jí jsou úplně vidět její mlíkárny aka cicky micky, což což opět vyvolalo nepěkné vzpomínky. S Pyromanínem jsme úplně ve stejnou dobu sklopili hlavu. Už jsem chtěl oponovat, že moje máma měla pěkný, proč má trauma i Pyromanín, ale když jsem se na něj otočil, byl rudej jak rajče na sluníčku, a došlo mi, že nemá trauma, ale spíš je stydlivej.
Se sklopeným zrakem jsem si všimnul, že všude po zemi kolem jejího lehátka jsou poházené různé šperky, ovoce a další věci jakožto dary aka obětiny pro věštkyni. Borka asi nebude tlouct bídu. Proč je teda kurde nahatá a nekoupí si něco na sebe?!
Najednou se jakoby v mojí hlavě ozval sametový hlas:
„Cítím z vás dobrodružství a strach.
Každý z vás je aspoň malý vrah.
Chcete vědět co a kdy vás zabije?
To vám poradí věštkyně Lýthie.”
Pyromanín jí podá jeden z kupónů s tím, že by teda měl otázku. Lýthie si kupón vezme a Pyromanína obklopí modrej dým jako bariéra a my slyšíme, jak ho přemlouvá, jestli spíš nechce vědět, jak se dostane zpátky domů k teplému krbu.
Pyromanín ale odolá a zeptá se jí na jednu z otázek, na které jsme se cestou sem domluvili, tedy: „Kde přesně najdeme chrám štíra mudrce Netepuye, který je velkou knihovnou?”
„Leží pod pískem pohřbená,
daleko, dávno ztracená.
Lýthie ji vidí a ten pohled ji bolí,
nebezpečí velké s knihovnou se pojí.
Na nejjižnějším cípu země, tam kde je kupole tam moji milí, tam to místo je.
Zlatý štír, bojovník z magie stvořený, ji chrání.
Přemož ho – vstup je hned za ním,” dostali jsme odpověď.
Po této odpovědi bariéra z kouře opadne a Lýthie se ptám jestli máme dalších otázek.
Randalf se vytasí s druhým kupónkem a situace se opakuje. Bariéra z čmoudu a Lýthie ho přemlouvá na jinou otázku. Ptá se ho, jestli by spíš nechtěl vědět, kde získat nekonečnou moc a jak jí uchopit. Panečku, to je jiná úroveň než Pyromanínův krb.
Randalf chvíli přemýšlí, ale nakonec se ptá na druhou z našich otázek, tedy: „Kde najdeme něco nebo někoho, kdo dokáže kus duše obnovit?”
A dostává se nám odpovědi: „Duše tě trápí? Koho ne. Zvlášť když z ní kus chybí,” *vložte zvuk posměvavého smíchu*
„Věštkyni hned napadne, pomoc hledej u lidí!
Bohové vědění stráží.
Každý kousek – a to pamatuj, že na zemi jejich mluvčí drží další život tvůj.
Ptej se po velematce a její zdejší dceři.
Řekneti vše, přímo od srdce.
Odhaž se na mě, uvěří ti snadno, prokázat se tímto je radno:
ÓH DAÍMONAS EINAI PIO KONTÁ APÓ CHTHES!”
Laudrie se od ní pak ještě snažila zjistit kolik by stály další otázky, ale ptala se otázkou, na kterou potřebuješ žeton, takže Lýthie vždy jen natáhla tiše ruku.
Když už jsme konečně pochopili, že z Lýthie nic ohledně dalších otázek nic nedostaneme, vydali jsme se, s tím, že víc asi budou vědět kněžky, ven.
Před východem z jeskyně jsme ale ještě naposledy uslyšeli sametový hlas:
„Lýthie ví, že jste se jí neptali, přesto podotknout musí, že teď jste k ní na horu vyšplhali, co vás bude zajímat je však pod ní.”
Když jsme vyšli, zjistili jsme, že leč jsme přišli odpoledne za světla, venku už byla zcela tma. Utábořili jsme se tedy poblíž vstupu, kde bylo vidět, že tábořili i jiní.
Po probuzení jsme se s našimi odpověďmi vydali na celodenní cestu zpět do chrámu pro odměnu od kněžek. A s dalšími otázkami ohledně dcery velematky. Na tu jsme však našli odpověď ještě před jejím koncem. Dcera velematky bude nejspíš velekněžka – dcera Deii.
K večeru jsme usoudili, že nemusíme do chrámu jít nonstop a na noc jsme přeci jen ulehli ke spánku.
Do chrámu bohyně Deii a k jejím kněžkám, kterejm mimochodem furt nevěřím a dávám si před nima radši majzla – co kdyby měly křesadlo v rukávech hábitů, když už nemaj kapsy. Nikdy, ale nikdy nevěř někomu bez kapes!, jsme dorazili kolem jedné odpoledne.
Chrám celkem žil. Vypadá ale trochu jinak než posledně, je takovej tišší, okna jsou vyzdobená květinami, všude smrdí kadidlo a víc bylin.
Velekněžka se vrátila a kněžky už nemaj pré a musej se činit.
Vcházíme dovnitř. A hle, zrovna probíhá nějaká bohoslužba. Pche, tak schválně, jestli někoho upálej. U oltáře stojí žena v nejlepších letech a vede bohoslužbu. Říká takové ty pobožné kecy a po chvíli k ní dovedou malé jehňátko, který bez ostychu podřízne. No kurva, kam se hrabe upálení.
„Ona zabila jehně!” ozve se tichej hlas Pyromanína vedle mě. Laudrie vypadá poněkud zasněně a až nostalgicky jak se na mrtvé jehně na studené podlaze chrámu dívá. U Randalfa nikdy jeden neví, co si myslí, jeho výraz vypadal úplně normálně jako vždycky.
Krev jehněte nabrali do velké zdobené mísy či talíře. Velekněžka v ní namáčela bříško prstu a všem v chrámu začala dělat tečku na čele. Jako jedinej jsem ucuknul. Jako pardon, ale zabít malý jehňátko a pak se popatlat jeho krví?! Jako občas žeru rukama, ale zas takový prase teda nejsem. A nenechám žádnou kněžku, kór velekněžku, aby na mě něco patlala, po tom, co posledně chtěli kněžky udělat Šampolínovi (nechť je mu země lehká a kameny těžké).
„Třeba ještě najdeš cestu,” pronesla tiše a nechala mě bejt.
„A nebo taky ne,” zamumlal jsem posměšně pod vousy, který ani nemám, jako kdy mi nějaký narostou?! Vím, že elfům celkově moc nerašej, ale podívejte se kurva na Randalfa, kterej se na nich v kurva těžký chvíli zvládne oběsit i s půlkou naší karavany najednou.
Po bohoslužbě, jsme chtěli jít hledat kněžku, která nás poslala do vesnice řešit dětské vraždy. Netrvalo to dlouho, za chvilku se odněkud sama vynořila s hadrem. Očividně šla uklízet ten bordel po jehněti.
S Laudrií jsem se začal dohadovat ohledně úklidu po takovym masakru. Proč bych měl kurva uklízet bordel, když někoho zavraždím? Však tady stejně za pár dní podříznou další a bude tady ten bordel znova. Po rituálu se to ale prej uklízet musí.
Randalf od kněžky zjistil, že kupón k Lýthii stojí 200 tisíc drachem. Taky se málem podřekl, že umí kouzlit – už mohl hořet.
Shrábli jsme odměnu a chtěli jít za velekněžkou. Její pracovnice, ale začala remcat, že je teď unavená, že si musíme zařídit audienci a kdesi cosi. No radši jsem jí přesvědčil, že pro ní máme naléhavou zprávu od věštkyně, čemuž hodně snadno uvěřila, pipina hloupá.
Odvedla nás tedy za velekněžkou. Pyromanín pronesl větu, kterou nám Lýthie řekla a velekněžka nás vlídně pustila k ní. Na její pracovníci hlavou pokynula, ať palí do pič.. ehm, ať jde pryč.
Řekli jsme jí vše o Tříokém. Nic nezatajujeme a říkáme jí vše na rovinu. Zjišťujeme, že z Heledy ho vyhnali. Bariéra je chrání před jeho vlivem, a taky aby se nevrátil. Symbol našeho tetování na lokti, ne to supr čupr tetování kočky s klíčem, co mám na hrudi. Chtěl jsem jí ho ukázat, ale Laudrie mi flákla, ať se zase neobnažuju. Poznala, ale že to tetování je pojeno se zlem.
Řekla nám také, že každý heledský bůh jim dovoluje s duší pracovat jinak:
Randalf jí taky ukázal anti Tříoký amulet, kterej má chránit před jeho vlivem. Dlouho takový neviděla, prý je hodně starej. Před pár týdny jich ale pár viděla u vdovy Erifé, která koupila vilu u Amfitoe.
Napadlo jí taky starý moudro o tom, že lze zabít jen tím, ž čeho vzešel.
Pyromanín se ptal na cestu do sopky, ale tam prý žádná nevede. Ale služebníci Dézea nebo Chárese či Kolose by mohli vědět víc. Taky nám řekla, že nejtenčí stěna mezi bohy a lidmi je během festivalu vína. No ten jsme prosrali, takže zase za rok..
Zeptali jsme se taky, jestli by nám teda udělala analýzu duše.
Ostatní ze svých výsledků moc nadšený nebyli.
Od velekněžky jsme taky dostali mapu Heledy s poznačenými chrámy. Aspoň je při své pouti nebudeme muset hledat.
Během večera dala také Laudrii lekce heledštiny, abychom jí nemuseli všechno tlumočit… No to budou mít otrokáři radost, až jim „otrokyně” Laudrie řekne v jejich rodném jazyce, že maj hnusný víno.