Budíme se zmrzlí kolem sedmé ráno. Pořád prší. Pevnina vypadá osídleně. A tak se vyloďujeme. Třeba tam bude někdo, kdo dá naši loď Slovutného France dokupy.

Soudě podle množství rozbitého nádobí na budovách jde poznat, že se jedná o honosnější a bohatší vesnici. Nad ní se také tyčí majestátní chrám – podle map by se mělo jednat o chrám boha Désea.

Všude je poměrně ticho a když procházíme vesnicí, tak nenarazíme na jediného živáčka. Jediný hluk je slyšet z budovy s vývěsním štítem – hospody. Na budově je mozaika ve tvaru vinné révy. Otevíráme dveře a jdeme dovnitř.

Uvnitř jsou dva lidé: hospodský a u velkého stolu muž dloubající se v hodinovém strojku. Hodinář nás zdraví a první pití bere na sebe. Zjišťujeme, že je také cestovatel. Je to potulný obchodník Spyros.

Randalfovu mysl asi opařil alkohol, protože mu začal vyprávět jakej to je inkvizitor a kdesi cosi. Asi už nemá cenu Randalfovi říkat, že na Heladě je problém tvrdit, že jsi připlul z vnější strany bariéry… To mu rovnou může ukázat, jak čaruje a večer si můžeme připravit špekáčky na hranici… s námi.

Obchodník poslouchá a pak vypráví o hodinkách. Mele něco o nepřízni osudu. Něco zlýho se tady prý stalo. Prý v chrámu. Od té doby je tu nahovno počasí. Ale začalo to postupně. Každý večer se objeví a něco si odnesou. Lezou sem nestůry od lesa. Někdy jedna, někdy dvě, jindy tři nebo pět. Je to různý. Prý to dává najevo, že vesničané nejsou v přízni Désea. Anebo to je zkouška. Pokaždé přijde jiná nestvůra. Už tady byli Pekelníci nebo obři. Jednou odnesli Martexu, jindy zničili mlýn – to se taky různí.

Chce se s námi jít podívat do chrámu. Po výšlapu do schodů si s Randalfem stěžují na klouby.

,,Musíte jít pozpátku, hlava si pak myslí, že jde dolů a to je snažší,” dělám si z nich srandu.

Spyros to zkouší a ptá se, jestli to je k něčemu dobrý.

,,No já se nad tím aspoň náramně bavím,” směju se.

Nahoře před chrámem jsou všichni vesničané a hromada obětin. Asi si to chtěj u pantatíčka Désea vyžehlit, ale moc jim to nejde. Možná by měli zkusit obětovávat dcery nebo nejstarší syny.

Jen se modlí a nás úplně ignorují. Jdeme proto vesele dovnitř do chrámu. Přijde nám, jako bychom šlapali po uhlících. Na mramorové podlaze je vypálený nápis: Proste za odpuštění.

Pyromanín a Randalf nápis překročí a jdou dál. Laudrie je se Spyrosem následuje. Já si při překračování šeptem rychle zadrmolím: ,,Odpusťete, že jdeme dovnitř, ale potřebujeme něco předat.”

Není ale komu. Kněží v chrámu jsou zkaměnělí. Pyromanín jde zkoumat velekněze. Má něco v ústech, a tak to tahá ven. Koukáme do pusy i ostatním a vytahujeme další kusy papíru s nahodilými písmeny. Na jednom papíře najdeme jakýsi klíč. Dáme ho dokupy.

Při odchodu plivne Pyromanín veleknězi do obličeje se slovy.

Dle papírů a informací od Spyruse víme, že kněží se mohou dočkat odpuštění, pokud získáme zlatou šupinu z těla syna Désea. Dle obchodníka je syn polobohem, drakem. Inteligentní bytostí jež je téměř nemožné přemoct. Rádi směňují a shromažďují věci.

Vesnice, ve které právě jsme je Drakón a jednou za sto let zde prolétá drak, co žije v horách.

Randalf začne házet random nápady na vyměnění s drakem: zvonkohra, mýdlo …

Spyros už to nevydrží a řekne, ať je radši ticho.

V hospodě nám obchodník platí ubytování a jídlo.

Jakmile padne tma, slyšíme od lesa hlasité dusivé kroky.

Vylézám zadním oknem a chci nepřítele obejít. Dýkami způsobím trollce dvě hluboké rány ve tvaru X do zad. Přibíhá jí na pomoc další troll. S dalšími třemi bojuje zbytek družiny před hospodou.

Randalf sesílá kouzla a je mu jedno, že ho vidí místní.

Opožděně doráží ještě jeden větší a chlupatější trololo.

Po boji vypukne potlesk všech vesničanů – ten iniciuje Spyros.

,,To bychom měli zapít,” řekne a v hospodě poručí to dobré víno.