3 dny plujeme k chrámu Désea.
Dnes je slunečný den. Vyhřívám se jako Pan Kotě, kterého jsme mimochodem pořád nenašli – začínáme se obávat, že zůstal někde v přístavu v Amfitoe – v koši na stožáru lodi.
Zhruba v 10 hodin dopoledne se před námi rýsuje pevnina. Čím víc se ale přibližujeme k ostrovu tím hnusnější počasí je. Dojde to až do takové míry, že kolem nás je pořádná bouřka fujavec. To nemůže bejt normální tohle počasí, to vám říkám.
Pod vodou kolem lodě se stahuje velký stín. Loď se rozhoupe jako bychom do něčeho narazili. Jsme ale uprostřed vody a žádný výběžek jsme neviděli. Randalf po nárazu hází solidní držku – už bychom mu fakt měli pořídit nějakou hůl se třema nohama pro lepší stabilitu – takovou, co mají v lazaretech.
Pyromanín se jde podívat na příď, aby viděl, do čeho jsme narazili.
,,Pičo krunýř,” stihne udiveně říct těsně před tím, než se loď otřese podruhé.
Před lodí se vynoří obří želva neželva s ostny všude od hlavy po končetiny ocas i krunýř. Ocasem mlátí do lodi. Asi si chce hrát, jen teda pěkně debilně. A další rána. A další. Mlátí do lodi jako Randalf do Rure po večerech v karavaně.
Z podpalubní slyšíme praskot dřeva.
Během boje s kadetou zjišťujeme, že ta potvora umí chrlit oheň, kterým nám zapálí plachty a stožáry. Pyromanín se evakuuje z lodi na koštěti a jako zoubková víla ze vzduchu rozprašuje magický mrazivý prášek, který oheň uhasí a zapříčiní lodi se znovu vznítit.
Po jednom z brutalitních útoků Laudrie se kadeta potopí a odpluje do pitche.
Běžím zkontrolovat sudy s vínem do podpalubí. Tady je voda už po pás a na vícero místech díry, kterými se hrne voda dovnitř.
Randalf 15 minut přemisťuje kouzly spadlý sloup ke stěně, kde se změní v klasická prkna a část díry zacelí. Tahle malá záplata ale ani zdaleka nestačí.
Loď jde ke dnu. Slyšíme ale, že začínáme drhnout o dno, jelikož už jsme poměrně blízko pobřeží.
Pyromanín se potápí a s oprávárenskou sadou se snaží zadělat díry. Laudrie zatím leští zábradlí na palubě. Pomohl bych Pyromanínovi, ale neumím plavat, tak jen sleduju Laudrii a přemýšlím, jak došla k závěru, že na ohořelé lodi s děrami v trupu je nenaleštěné zábradlí ten hlavní problém.
Když je kolem půlnoci opraveno, ukládáme se unavení ke spánku v dešti na palubě.
Budíme se zmrzlí kolem sedmé ráno. Pořád prší. Pevnina vypadá osídleně. A tak se vyloďujeme. Třeba tam bude někdo, kdo dá naši loď Slovutného France dokupy.
Soudě podle množství rozbitého nádobí na budovách jde poznat, že se jedná o honosnější a bohatší vesnici. Nad ní se také tyčí majestátní chrám – podle map by se mělo jednat o chrám boha Désea.
Všude je poměrně ticho a když procházíme vesnicí, tak nenarazíme na jediného živáčka. Jediný hluk je slyšet z budovy s vývěsním štítem – hospody. Na budově je mozaika ve tvaru vinné révy. Otevíráme dveře a jdeme dovnitř.
Uvnitř jsou dva lidé: hospodský a u velkého stolu muž dloubající se v hodinovém strojku. Hodinář nás zdraví a první pití bere na sebe. Zjišťujeme, že je také cestovatel. Je to potulný obchodník Spyros.
Randalfovu mysl asi opařil alkohol, protože mu začal vyprávět jakej to je inkvizitor a kdesi cosi. Asi už nemá cenu Randalfovi říkat, že na Heladě je problém tvrdit, že jsi připlul z vnější strany bariéry… To mu rovnou může ukázat, jak čaruje a večer si můžeme připravit špekáčky na hranici… s námi.
Obchodník poslouchá a pak vypráví o hodinkách. Mele něco o nepřízni osudu. Něco zlýho se tady prý stalo. Prý v chrámu. Od té doby je tu nahovno počasí. Ale začalo to postupně. Každý večer se objeví a něco si odnesou. Lezou sem nestůry od lesa. Někdy jedna, někdy dvě, jindy tři nebo pět. Je to různý. Prý to dává najevo, že vesničané nejsou v přízni Désea. Anebo to je zkouška. Pokaždé přijde jiná nestvůra. Už tady byli Pekelníci nebo obři. Jednou odnesli Martexu, jindy zničili mlýn – to se taky různí.
Chce se s námi jít podívat do chrámu. Po výšlapu do schodů si s Randalfem stěžují na klouby.
,,Musíte jít pozpátku, hlava si pak myslí, že jde dolů a to je snažší,” dělám si z nich srandu.
Spyros to zkouší a ptá se, jestli to je k něčemu dobrý.
,,No já se nad tím aspoň náramně bavím,” směju se.
Nahoře před chrámem jsou všichni vesničané a hromada obětin. Asi si to chtěj u pantatíčka Désea vyžehlit, ale moc jim to nejde. Možná by měli zkusit obětovávat dcery nebo nejstarší syny.
Jen se modlí a nás úplně ignorují. Jdeme proto vesele dovnitř do chrámu. Přijde nám, jako bychom šlapali po uhlících. Na mramorové podlaze je vypálený nápis: Proste za odpuštění.
Pyromanín a Randalf nápis překročí a jdou dál. Laudrie je se Spyrosem následuje. Já si při překračování šeptem rychle zadrmolím: ,,Odpusťete, že jdeme dovnitř, ale potřebujeme něco předat.”
Není ale komu. Kněží v chrámu jsou zkaměnělí. Pyromanín jde zkoumat velekněze. Má něco v ústech, a tak to tahá ven. Koukáme do pusy i ostatním a vytahujeme další kusy papíru s nahodilými písmeny. Na jednom papíře najdeme jakýsi klíč. Dáme ho dokupy.
Při odchodu plivne Pyromanín veleknězi do obličeje se slovy.
Dle papírů a informací od Spyruse víme, že kněží se mohou dočkat odpuštění, pokud získáme zlatou šupinu z těla syna Désea. Dle obchodníka je syn polobohem, drakem. Inteligentní bytostí jež je téměř nemožné přemoct. Rádi směňují a shromažďují věci.
Vesnice, ve které právě jsme je Drakón a jednou za sto let zde prolétá drak, co žije v horách.
Randalf začne házet random nápady na vyměnění s drakem: zvonkohra, mýdlo …
Spyros už to nevydrží a řekne, ať je radši ticho.
V hospodě nám obchodník platí ubytování a jídlo.
Jakmile padne tma, slyšíme od lesa hlasité dusivé kroky.
Vylézám zadním oknem a chci nepřítele obejít. Dýkami způsobím trollce dvě hluboké rány ve tvaru X do zad. Přibíhá jí na pomoc další troll. S dalšími třemi bojuje zbytek družiny před hospodou.
Randalf sesílá kouzla a je mu jedno, že ho vidí místní.
Opožděně doráží ještě jeden větší a chlupatější trololo.
Po boji vypukne potlesk všech vesničanů – ten iniciuje Spyros.
,,To bychom měli zapít,” řekne a v hospodě poručí to dobré víno.
(SESSION)
Pyromanín naléhá, že bychom měli mrtvé trolly zapálit. Prý jinak ožijí. No podle mého a pravdy na dně poháru to je nějakej fetiš té jeho inkvizice, ale co už. Obchodníkovi to je jedno, můžeme si prý dělat, co chceme, jejich těla jsou naše, když jsme si je zabili.
Laudrie pochodní zapaluje chlupy na zádech jednoho z nich, od nich chytá oblečení a tělo. Než však dojde k dalšímu, tak to se začíná pomalu zvedat. Tak přece jen to nebyl koníček v upalování mistrů inkvizitorů.
Laudrie do něj buší zapálenou pochodní, tomuhle útoku se však vyhne.
Ještě od stolu skrz okno střílím z luku.
Po opětovném boji vychází Spyros z hospody a znovu jásá: ,,No to bylo zase úžasné!”
A bez jakéhokoli pobídnutí všem objednává panáčky.
Náš přátelský obchodník se u stolu začne hrabat v mechanice hodinek. Když ho u toho vidí Pyromanín, tak vytahuje manafilt. Já jsem už značně podnapit a je mi blbé nic nemít na stole, tak vytahuju žábu, abych taky něco ukázal.
Rozbíhá se zdlouhavá konverzace o lízání žab. Laudrie se nechce zapojovat do konverzace, ale nesedí zahanbeně a na stůl položí svůj meč. Očividně tady máme kroužek předvádění, kdo co má.
Cítím se ohrožen, protože moje žába určitě nemá na meč Laudrie.
,,Meč, ten mám – škyt – taky, i když jenom krátkej,” pronesu a snažím se ho vyndat z pouzdra u pasu.
,,Já viděl tvůj ‘meč’ a rozhodně není krátkej,” pronese Pyromanín. Tím předbíhání se ve věcech položených na stůl de facto končí, protože Pyromanín sám vyleze na stůl.
,,Je tady nějakej loďař?”
Jednoho i najde, ale ten se musí celý den modlit, takže nemá čas opravit naši loď. Až bude ale klid, tak nám ji opraví. Pyromanín mu jde naši kocábku ukázat, aby nacenil opravy – 300 drachem minimálně a bude to jen záplata na doplutí do většího přístavu.
Tady se spouští další inteligentní debata o tom, jestli loď nenamalovat jako drakoželvu, aby po nás nešla. Akorát je období páření, a je vysoké riziko, že by nám udělala díru do zádě. Laudrie přirovná drakoželvu v době páření k Randalfovi – když to na ní přijde, tak vleze na všechno, přesně jako Ranďák.
Pyromanín vede se Spyrosem debatu o dracích a sluji v horách. Cesta tam je prý obtížná a pořád nevíme, jaký dárek mu donést.
Když už se zábava v hospodě chýlí ke konci, na vteřinu uvažujeme, jestli ožralýho kouzelníka s poblitým vousem pod stolem odneseme na pokoj. Ne.
Dalšího dne se kupodivu probouzíme už v 7 ráno.
Laudrie se zrovna vrací z plavání v moři, když usedneme ke stolu, pod kterým stále chrápe Randalf, ke snídani.
Spyros v hostinci není, a tak ho jde Laudrie zčeknout do jeho pokoje.
Vymýšlíme, co drakovi k dárku. Přetavíme nějaké zlaťáky a ukoveme v kovárně šperk… nebo se o to aspoň pokusíme.
Laudrie přidá 21 zlatých, já dávám 88 a Pyromanín 28. Šperk ze 137 zlaťáků by se snad drakovi mohl líbit. Sám o sobě bude mít něco málo pod půl kila.
Celej den pracujeme, až na Randalfa, kterej vylehává kocovinu.
Odpoledne nás ale vyruší dusot, který jde od chrámu. Skupinka lidí jásá: ,,Dobré znamení. Zlatý drak, zlatý drak se ukázal, jsme v boží přízni.”
Jde nám to celkem od ruky a večer už se kocháme nad našim výrobkem.
,,Nedokonalosti přehlédne. Jde o vnitřní význam,” pronese Pyromanín, když se dívá na nevzhlednou rýhu na vnitřní straně.
Kolem se utrousí jakási babča a lamentuje nad naším dílem.
,,Kdybyste radši měla něco na léčení,” zamručí Laudrie.
,,Mám čaj, co dělá dobře na bříško, pojďte.”
No a my jdeme.
U čaje nás opět vyruší dusot. Tentokrát od lesů, od vinice. K náměstí se řítí obr s kyjem.
Během boje s obrem jsme dostali řádně na pitchu. Skoro jsme u toho zařvali. Museli jsme se dokonce uchýlit k taktice, znehybnit a eliminovat z dálky, takže zatímco se Laudrie s Pyromanínem vznášeli na koštěti nad ním, já se schovával mezi vinnou révou a vystřelil jen ve chvílích, kdy mě nemohl odhalit. Ten sráč totiž házel kurva velký kameny, kterejma zdezoloval celkem pěknej altánek. (Ten mimochodem proplácet nehodláme).
Ke znehybnění použil Pyromanín zemní esenci, která proměnila půdu pod nohama obra v tekutý písek či bahno.
Zatímco po boji Pyromanín vydloubává oko kyklopa, přijde čajová babča: ,,Vy jste ho skolili?”
Jakmile se zeptá, Laudrie upadne do bezvědomí. Asi jí ten boj dost unavil. To ostatně nás všechny.
Babča do Laudrie lije devítiplevel, kterej jí prej kdysi dali kněží. Zajímalo by mě za co, i když radši ne…
Nad mrtvolou taky sosáme lektvary od Pyromanína, zatím co posloucháme hlasy z hospody.
,,Odtáhněte už někdo toho dědka zpod stolu, nikdo u něj nechce sedět…”
Jdeme teda tam a namísto, abychom Randalfa odsunuli, tak jsme si nad něj prostě sedli, najedli se a pak šli spat.
Ráno jsme ještě dodělávali detaily na dárku pro draka. Pyromanín do něj zasadil krystal se 110 many.
Zhruba ve 12 jsme byli spokojeni.
Chtěli jsme vzít našeho novýho kámoše namísto Ranďáka, kterej se prej večer zase přidal, takže má znova kocovinu a nikam nejde.
Spyros se ale dle slov hospodského vydal na houby, aby je nakreslil, ale nechal nám plánek.
Podle plánku jsme se vydali přes les. Když jsme se blížili k řece, uslyšeli jsme od ní chrčení a viděli zvláštní postavičky smíkající s polosežranou mrtvolou vydávajíc u toho blátivé zvuky. Hned jak si nás všimly, rozplynuly se do mlhy. Mlha se začala pohybovat k nám.
,,Dneska ne,” pronesl jsem unaveně zatímco jsem strhával skleněnou kuličku z krku a mrštil ji o zem.
Jednou rukou jsem chytil Laudrii, druhou na druhý pokus Pyromanína a táhnul je oblikou.
3 hodiny těžce stoupáme do hor.
Ve 4 odpoledne docházíme ke skalnímu převisu. Pyromanín sedá na koště a kouká, co je pod ním.
Na etapy nás převáží dolů k jeskyni, ve které se dýmí.
Je v pohodě vejít drakovi do bejváku?
,,Slovutný draku zlatavý, donesli jsme ti dar,” zkouším volat od vchodu dovnitř.
Nic. Buď si myslí, že jsme služebníci Kalosovi anebo není doma.
Zapalujeme pochodeň a jdeme opatrně dovnitř. Uvnitř je vše uspořádané, je tam hromada mechanických udělátek, knihy, doklady různých civilizací, sošky a to vše z různých dob. Drak by si z fleku mohl otevřít antikvariát.
Pyromanín se kochá hodinami, zatímco já zkouším znovu volat. Mraky uvnitř jeskyně se začnou jaksi přeskládávat a z venku se ozývají zvuky. Slyšíme těžké dopadnutí. Před námi se tyčí monumentální drak zlatavý.
Žádáme jej o pomoc.
Pobouřili jsme jeho otce (to si teda beru celkem osobně). Myslí si, že jsme zničili bariéru kolem Helady.
Pyromanín mu předává s třesoucíma rukama kůži Arsinoe.
Drak nozdrami vyfoukne obláček dýmu přímo do Pyromanínovi tváře. A pak…
Pak se začne tlemit.
,,Ukákli jste si do gatí, co?” z draka se najednou zmorfuje Spyros s úsměvem od ucha k uchu: ,,Dáte si víno?”
,,Ha! Já to věděla!” vykřikne Laudrie.
Pyromanín se ptá Spyrose na radu. Ukazujeme mu cejch Tříokého.
,,Kudy pod horu? No přeci prostředkem!”
Jako sorry draku, ale tohle je rada za milion…
Chvíli s ním kafráme. Neví, jestli nalomí otcův / Déseův názor na nás.
Než odejdeme, poprosím Spyrose, jestli by se neproměnil na draka, že bych si ho rád namaloval jako ty francouzské… ehm, že bych si ho rád namaloval do deníku.